Přestože se v severní Číně pěstuje pšenice už tisíce let, chléb ve smyslu kynutého bochníku známého z Evropy zde prakticky neexistoval až do moderní doby. Číňané odedávna preferovali zpracování pšenice na nudle, ploché placky (např. bing) nebo napařované knedlíky (mantou). Základem nebylo kynutí, ale rychlá příprava, jednoduchá technologie a vaření v páře nebo smažení, nikoli pečení v troubě.

Na rozdíl od Evropy, kde byl chléb výsledkem rozvinuté tradice pečení a práce s kvasem, se v Číně taková kultura vůbec neprosadila. Není to ale důsledkem nedostatku surovin, i zde byly kasinky i obilí k dispozici. Problém ale spočíval v absenci technologie a kulturního návyku.


Důležitou roli hrála i rychlost a jednoduchost. Napařené knedlíky a nudle lze připravit za zlomek času oproti bochníku chleba. V prostředí, kde se vařilo čerstvě každý den, nebyl důvod vytvářet trvanlivý výrobek typu chleba.

V Evropě sehrály kvasinky dvojí roli, a to nejen v chlebu, ale i v pivu. Pěna z fermentace piva bývala v minulosti dokonce zdrojem „divokého kvásku“. V Asii však kvasný proces vedl spíše k výrobě rýžového vína nebo pálenek, jako je známý čínský baijiu. Pivo a tím i chléb se do Číny dostaly až s evropským kolonialismem. Příklady jako pivovary v Tsingtao (založený Němci) nebo japonský Sapporo dokazují, že se jednalo o importní novinky.


Kvasinky, trouby a trpělivost. Tři pilíře evropské chlebové kultury, které se v Číně a dalších asijských kulturách nikdy nerozvinuly do podoby, jakou známe z Evropy. Zatímco Evropané nechali těsto kynout a zrodili bochník, Asiaté proměnili obilí v nudle, knedlíky a placičky, a vytvořili tak stejně bohatou, jen zcela jinou kuchyni.