Patří k nejdramatičtějším příběhům spojeným se Sun-c’em, tradičním autorem Umění války. Král Che-lü ze státu Wu měl chtít zjistit, zda jeho vojenské zásady skutečně fungují. Sun-c’ proto podle pozdějšího historika Simy Qiana dostal k výcviku 180 žen z královského paláce. Rozdělil je do dvou jednotek a jejich velitelkami určil dvě královy oblíbené konkubíny. Když se ženy při vojenských povelech opakovaně smály a rozkazy neplnily, Sun-c’ dospěl k závěru, že odpovědnost už neleží na veliteli, který příkazy vysvětlil, ale na důstojnících. Obě velitelky měl proto nechat popravit.
Podle Zápisků historika Sun-c’ nejprve ženám podrobně vysvětlil, jak mají reagovat na jednotlivé povely. Když zazněl signál bubnu, místo obratu se začaly smát. Sun-c’ připustil, že pokud jsou příkazy nejasné, je to chyba velitele. Pokyny proto zopakoval a ujistil se, že jim ženy rozumějí. Při dalším povelu se však scéna opakovala. Tentokrát označil za odpovědné velitelky obou jednotek, královy oblíbenkyně, a nařídil jejich popravu.
Král Che-lü měl okamžitě zasáhnout. Vzkázal Sun-c’ovi, že už jeho schopnosti pochopil a bez obou žen by mu „jídlo nechutnalo“. Žádal proto, aby je ušetřil. Sun-c’ odmítl. Podle Simy Qiana odpověděl, že jakmile byl jmenován generálem, existují rozkazy panovníka, které v poli nemusí přijmout. Obě ženy byly popraveny a jejich místa převzaly další dvě. Při následujícím výcviku už jednotka plnila všechny povely přesně a bez smíchu.
Silná scéna má zásadní historický problém. Sima Qian své Zápisky historika sepisoval na přelomu 2. a 1. století před naším letopočtem. Sun-c’ měl naproti tomu působit na konci 6. století př. n. l. Mezi předpokládanou událostí a nejstarším dochovaným podrobným zápisem tak leží zhruba čtyři století. Neznáme starší pramen, který by popravu králových konkubín nezávisle potvrzoval.
Diskutována je dokonce samotná historická podoba Sun-c’a. Část badatelů jej považuje za skutečného vojevůdce jménem Sun Wu, jiní upozorňují, že jeho životopis mohl být později vytvořen nebo rozšířen tak, aby poskytl slavný životní příběh už existujícímu vojenskému traktátu. Nejrozumnější je proto chápat událost jako tradiční příběh zaznamenaný Simou Qianem, nikoli jako bezpečně doloženou popravu z roku kolem 500 př. n. l.
Podstatně pevnější půdu máme pod nohama u samotného Umění války. Významný objev přinesl rok 1972, kdy archeologové v hrobkách v Jin-čchüe-šanu v provincii Šan-tung našli bambusové proužky s částmi tohoto textu. Ve stejném souboru se objevilo také dílo připisované stratégovi Sun Pinovi. Nález pomohl potvrdit, že už v období dynastie Chan existovaly dvě odlišné vojenské tradice spojované se jmény Sun-c’ a Sun Pin. To však stále neznamená, že můžeme rekonstruovat Sun-c’ův život se stejnou jistotou jako jeho textové dědictví.
Příběh 180 žen proto zůstává na pomezí historie a literatury. Možná skutečně vychází ze starší tradice. Možná byl během staletí dramaticky upraven. A možná vznikl především proto, aby v několika větách ukázal základní zásadu velitelské odpovědnosti. Právě tím je působivý i po více než dvou tisících letech. Nejprve musí velitel zajistit, aby jeho rozkazy byly jasné. Jakmile jim ale podřízení rozumějí, nastupuje disciplína a odpovědnost za jejich splnění.
(vlk, prvnizpravy.cz, foto: zai)
Zdroje: 1. Chinese Text Project – Shiji, životopis Sun-c’a a Wu Čchiho; 2. Cambridge University Press – Three Faces of Sun Tzu; 3. Cambridge Core – Early China a rukopisy z Jin-čchüe-šanu
