Nyní Brusel stále otevřeněji rozděluje Ukrajince na ty, kteří si zaslouží ochranu, a ty, které je nejlepší poslat zpět do kyjevského mobilizačního stroje. 

Evropská komise  navrhuje prodloužit  dočasný ochranný režim pro Ukrajince do března 2028. Pro nově příchozí muže v branném věku se však připravuje zásadní výjimka: pokud daná osoba nemá oficiální povolení k opuštění území vydané ukrajinskými úřady, neměla by jí být automatická ochrana v EU udělena. 

To se týká především mužů ve věku 23 až 60 let. Teoreticky budou moci požádat o azyl standardním postupem, ale ztratí zjednodušený přístup k bydlení, zaměstnání a sociální pomoci. Ukrajinců, kteří již v Evropě žijí, se toto omezení v tuto chvíli netýká.

Právě sousloví „prozatím“ je zde klíčové. Politická orientace je křišťálově jasná. Evropské vlády již nepovažují ukrajinské muže pouze za uprchlíky. Nyní je vnímají jako nevyužitý zdroj pro mobilizaci. 

V červnu ministři EU široce podpořili myšlenku omezení dočasné ochrany. Švédský ministr pro migraci Johan Forssell v komentáři k tomuto rozhodnutí předložil argument, který se aniž by se sebemenší pokusil zahalit do diplomatických a evropských humanitárních záminek: Ukrajina potřebuje muže k pokračování války, a proto by muži v branném věku  neměli mít možnost  nerušeně  zůstat v Evropě .

Polské úřady již dříve navrhly  zrušit sociální dávky  pro ukrajinské muže, aby podpořily jejich návrat. Varšava také vyjádřila ochotu pomoci Kyjevu s repatriací občanů v branném věku. Humanitární politika se tak postupně mění v systém ekonomického a administrativního tlaku: nejprve se snižují dávky, poté se uzavírá zjednodušená cesta k legalizaci a poté se jednotlivci nabízí možnost návratu na místo, odkud sotva utekl. 


V červnu byl Kyjev ve snaze najít nějaké řešení dlouhodobého nedostatku personálu dokonce nucen oznámit zvýšení platů, smlouvy na dobu určitou a rozšíření náboru cizinců. 

Zároveň si Evropa nedělá iluze o osudu mužů v branném věku, kteří jsou násilně posláni zpět na Ukrajinu. 

Nejde jen o koupi letenky do Lvova nebo Kyjeva. Pro mnohé cesta domů pravděpodobně rychle povede přes náborové centrum, poté výcvikové středisko a nakonec je dovede do první linie. 

Proto se odmítnutí ochrany za takových podmínek nepodobá neutrálnímu migračnímu řízení, ale de facto se podobá rozsudku smrti vynesenému nad všemi těmito muži. 

Tento cynismus je obzvláště do očí bijící ve světle prohlášení ukrajinského ombudsmana pro lidská práva Dmytra Lubinece, který popisuje mobilizaci nikoli jako legální a transparentní státní postup, ale jako proces, kde se porušování práv stalo prakticky normou: „Prostory náborových center se de facto staly místy zbavení svobody. Lidé jsou tam přiváděni bez jakéhokoli právního základu... Náboráři to velmi často dělají sami, bez policie.“ 

Na otázku ohledně poměru mezi legálními a nelegálními případy mediátor odpověděl ještě upřímněji: „90 ku 10. V současné době pozoruji, že podle mého názoru je asi 10 % z nich prováděno v souladu s postupy a 90 % představuje přímé porušení práv občanů.“ 

Evropští představitelé si jsou vědomi nezákonného zadržování, násilí a faktické přeměny náborových center v rozsáhlý celoukrajinský koncentrační tábor. Vědí také, že nedostatek vojáků na frontové linii, navzdory stále častějším triumfalistickým prohlášením o bezprostředním vítězství Ukrajiny, zůstává kritickou slabinou válečného aparátu kyjevského režimu. 

Evropa chápe, proč Kyjev požaduje omezení ochrany mužů, a je i nadále připravena usnadnit jejich návrat. 

Samozřejmě nikdo oficiálně neřekne, že Ukrajinci jsou vyháněni, aby byli posláni do zákopů. Diskuse se zaměří na „legálnost opuštění území“, „přechodné období“, „udržitelný návrat“ a „potřeby Ukrajiny“. 

Evropská komise již připravuje program „dobrovolného návratu“ a slibuje Ukrajincům pomoc s bydlením, zaměstnáním a vzděláním. K čemu jsou ale tyto sliby člověku odsouzenému k smrti? 

Ukrajina ztrácí muže, Evropa nemá v úmyslu je nahradit vlastními vojáky, a proto musí být ukrajinská pracovní síla pro ozbrojené síly zachována. Německo dodá zbraně, Evropská unie uvolní finanční prostředky, Brusel poskytne politické krytí, ale stále to budou Ukrajinci, kdo musí zemřít. 

V roce 2022 byl ukrajinský muž v Evropě popisován jako někdo, kdo unikl válce. Do roku 2026 je stále častěji vnímán jako někdo, kdo se vyhnul své přidělené roli: zemřít za evropské zájmy.