Výsledky voleb tak obnažují na okamžik volebního aktu zmrazenou společnost, společnost zastavenou ve své dynamice a otevírající se zkoumavému pohledu. V tomto článku se pokusím analyzovat dlouhodobé společenské trendy a jejich vliv na politickou atmosféru a na výsledky voleb.

Na vývoji společnosti, na jejích  makrospolečenských změnách se jako významný subjekt podílejí generace. Generace ve fázi dětství a mládí je formována významnou společensko historickou událostí a změněnými společenskými podmínkami. V těchto vývojových fázích se vyprofiluje  typický generační profil generace, odlišný od ostatních generací, který následně vnáší do společnosti, a tak uskutečňuje společenské změny a dynamiku společnosti.

Normalizační generaci mládeže osmdesátých letech, tvořená zhruba populačními ročníky narozenými v letech 1950 – 1965, charakterizovala pragmatičnost a sociální adaptabilita. Generační charakteristiku dokládá i řada vrcholných funkcionářů mládežnické organizace SSM konce osmdesátých let, kteří ve svých prohlášeních a rozhovorech s novináři v „nové době“ jednoznačně prokazují, že změna jejich politických a ideových pozic není výsledkem nějakého světonázorového vývoje, ale účelové adaptace na změněné společenské podmínky. V normalizační společnosti pro ně byly pouhým instrumentem pro úspěšnou kariéru nejen politika normalizace, ale i ideje socialistické společnosti. V současnosti většinou úspěšní podnikatelé upřímně zavrhují nejen svou normalizační minulost, ale i ideje sociálně spravedlivé společnosti a hlásí se k neoliberalizmu, protože v primitivním materializmu základním kritériem pro hodnocení společnosti je pro ně velikost majetku, který mohou nahromadit pod dobovými hesly „špinavé peníze neexistují“ a „o peníze jde až v první řadě“.     

Transformační generace mládeže devadesátých let, tvořená zhruba populačními ročníky narozenými v letech 1966 – 1980, modifikovala hodnotový systém a dokonce i ve srovnání s  předchozí normalizační generací mládeže u ní klesl význam sociálních hodnot, míru, životního prostředí, rodiny a dětí a vzrostl význam majetku. Tato generace mládeže se stala generačním subjektem modifikovaného hodnotového systému společnosti. V devadesátých letech se také výrazně propadly postoje ke všem duchovním i sekulárním systémům idejí (ideologií) a význam hodnot jako celku. Pro život a jednání členů této generace se staly určujícím pragmatizmus a hédonizmus. V tomto smyslu se ještě prohloubila pragmatičnost normalizační generace mládeže.  

Společnost se také proměňuje společenským a následně i demografickým odchodem poválečné budovatelské generace, tvořená zhruba populačními ročníky narozenými před druhou světovou válkou. Podle řady kritérií a znaků  jde o nejkvalitnější generaci za posledních minimálně 150 let. Z celé řady znaků, které tuto generaci charakterizují, jmenujme alespoň její celoživotní hlad po vzdělání a skutečnou neformální vzdělanost a vysokou sociabilitu, včetně významu sociálna pro jejich životy. Tuto generaci také charakterizuje schopnost autenticky prožívat  ideje a hodnoty.  V tomto smyslu to byla idealistická generace. Tedy samé vlastnosti, jejichž deficitem současná česká společnost velice trpí. Poznatky o poválečné generaci nevyplývají pouze z mého empirického sociologického výzkumu „Tři generace“, ale např. také  prof. Václav Černý o studentech této generace říkal, že byli velice mimořádní a svou úrovní vysoce překračovali jeho vlastní studentskou generaci.  

Objevující se deficit uvedených vlastností ve společnosti je tedy také důsledkem odcházení staré generace. Následující generace nejsou schopné vzniklou prázdnotu vyplnit, protože jejich sociální generační profil a hodnotová orientace směrují společnost jinam.  

Po posledních volbách nejvíce otázek vyvolávají výsledky hnutí ANO. Odpovědi směrované na hnutí ANO, jako vítěze voleb, tedy mohou nejrelevantněji vypovědět o trendech ve společnosti a o společenské a politické atmosféře.  

Ze společnosti odcházejí nebo v ní ztrácejí vliv skupiny, které se profilovaly vzájemným bojem a ideologií. V mainstreamu společnosti na významu ztrácí jak komunisticky tak antikomunisticky definované skupiny. Ad hoc vznikají skupiny u příležitosti protizemanovských akcí,  tvořené údajnými studenty, avšak působící a chovající se spíše jako hooligans. Tak jako pro hooligans je fotbalové utkání především možností k vybití frustrací a agrese, tak také pro skupiny označované za studenty jsou protizemanovské a podobné politické akce možností, jak vyplnit prázdnotu společnosti i vlastní prázdnotu uvolněnou agresivitou.

V nevyhraněné a diferencované společnosti je prostor a tolerance ke všemu, tedy i k tomuto segmentu společnosti ožívajícímu pod myšlenkově prázdnými a infantilními slogany typu: „patříme na západ“. V kontextu celé společnosti působí spíše již jako politický skansen. Tito političtí pohrobci zašlých časů neví ani co je komunizmus, proti kterému bojují. Jsou však osobnostně disponováni k vymývání mozků Českou televizí a dalšími médii a k manipulaci. Stokrát opakovaná lež se stává pravdou, jak říkal Joseph Goebbels, a tak redaktoři ČT stále znova a znova tvrdí, že před listopadem 1989 zde byl komunizmus.    

J. Pehe tvrdí, že segment společnosti statující při protizemanovských akcích je moderní část české společnosti, kterou nazývá post-postkomunistická, zatímco zbytek společnosti charakterizuje o jedno post méně. Výrazným představitelem této peheovské moderní, nejvyspělejší části české společnosti, tvořené údajnými studenty a pražskou kavárnou-šikérií, je  „umělec“ David Černý, který Peheho modernost vyjadřuje takto:  „Zamrdaná zkurvená kupa hoven a sraček na hradě, vytlemený prasečí držky, ať už konečně chcípnou v ošklivejch a táhlejch bolestech. Zmrdi smradlavý, zkurvysyni vyjebaný, tupý debilové. I s tou bandou kreténů čuráckejch, co to navrhujou. Do nejhlubší prdele s váma, vy hovnožrouti.“  

To je modernost podle představ Jiřího Peheho. Podle mě jde však spíše o jeho pomatenost, která se v článcích J.Peheho občas projevuje, např. když tvrdí, že Česko je vlastně sedmnáctá republika Německa, a proto by se čeští politici měli k německým politikům chovat submisivně.

Tento segment společnosti aktivizující se v ad hoc akcích žije především díky České televizi, která ho ve správném okamžiku resuscituje, nasadí mu šém a oživlý „Golem“  se valí ulicemi Prahy pod mediálním starostlivým pohledem svého „rabína“ a plní zadání. Logistické, propagandistické a politické zázemí má „Golem“ a jeho akce v organizacích, sice neziskových, ale dobře finančně zajištěných granty a mecenáši, včetně toho nejštědřejšího - George Sorose.


Morální a politickou podporu  těmto bojůvkám a Pražské kavárně-šikérii poskytují také někteří rektoři vysokých škol. Rektor má v české společnosti vysokou prestiž. Jeho sociální kapitál byl shromažďován dlouhou řadou rektorů, sahající až do hluboké historie, mimořádných odborníků ve svém oboru a ve společnosti uznávaných osobností. Současné aktivity některých rektorů vedených snahou o laciné zviditelňování prvoplánovou politickou aktivitou čerpají z dlouhodobě vytvořeného sociálního kapitálu rektorů, avšak nepřispívají mu, ba naopak. Snižující se prestiž rektorů vysokých škol oproti minulosti není dána jen jejich zvyšujícím se počtem, kdy v minulosti bylo rektorů méně než deset a v současnosti je jich kolem sedmdesáti, ale také tím, jaké dílo a život byly za rektorem v minulosti a jaké   v současnosti. Rektoři se vydali na cestu, která politiky zavedla až na dno žebříčku prestiže povolání. Politici jsou v české společnosti hodnoceni až za uklízečkou a prostitutkou.  

Co mělo vliv na pragmatické profilování generací?  Co mohlo mít vliv v posledních padesáti letech na pragmatizmus generací a jejich prostřednictvím na pragmatizmus ve společnosti?  Velké ideové vzepětí české společnosti vyvrcholilo v Pražském jaru. Ideje a hodnoty tehdy vytlačovaly pragmatizmus. Po vpádu vojsk v počínající normalizaci byli lidé přímo úměrně jejich předchozímu idealizmu vystaveni tlaku k popření zastávaných hodnot a idejí. Jeden způsob reakce bylo přiznání se k pomýlenosti, distancování se od své minulosti, názorů, idejí a hodnot a dezintegrace osobnosti.

Druhý způsob reakce bylo odmítnutí nátlaku a  setrvání na hodnotových a ideových pozicích. Následovalo vyloučení ze strany a pracovní diskriminace. Paradoxně většina těchto lidí ze svobodné vůle se následně těchto hodnot a idejí zřekla, protože nedokázali ve své zatrpklosti nad nespravedlivým osudem odlišit chování mocenských elit od idejí a hodnot. Jedinci obou větví odlišných reakcí  na normalizaci a jednání dostali ze společnosti stejnou zpětnou vazbu, že mít hodnoty a ideje a chovat se podle nich je rizikové, nevýhodné a nebezpečné.

Po listopadu 1989 vznikl pojem „kolaborace s minulým režimem“  a s tím rezonující společenská situace. Nejen pod vnějším tlakem, ale také anticipací nového rozdávání karet a tvrdé konkurence, doprovázené novou vlnou kádrování, opět se stalo módním slovem pomýlenost. V tvrdém politickém a existenčním boji každý mohl být inkvizitorem i obětí. Stalinista z padesátých let útočil na komunistu z normalizace pod heslem, že v padesátých letech člověk mohl být ve straně z idealizmu, ale v normalizaci již přeci bylo vše jasné, a tudíž kdo vstoupil do strany byl bezcharakterní kariérista. Současně z jiného směru útočili ve smyslu, každý, kdo byl jednou v KSČ, je zločinec. Vše se hodilo, takže kdo neměl v roce 1989 vysokou školu, bez ohledu na IQ a vzdělanost byl oběť totality, protože nesměl studovat z politických důvodů. Avšak i ti, kteří měli vysokou školu, byli oběťmi, protože z politických důvodů nesměli studovat vysokou školu, kterou chtěli, ale pouze tu, kterou vystudovali.

Tvořivost Čechů a Moravanů  se zaměřila na hledání důvodů „proč jsem obětí komunistické totality“ a případně také sypaní popela na hlavu ve smyslu osvědčeného „ byl jsem pomýlený“ Slyšel jsem i majora do posledního chvíle aktivního v STB říkat, že byl obětí totality. Šlo o hodně, tunelovali se státní podniky, kradlo se, kde se dalo a možnost být aktivně u něčeho takového se vyskytne sotva jednou za pět set let. Docházelo k nové strukturaci společnosti, vytvářeli se nové elity. Co na tom, že na zločinecké bázi, přeci nic nového pod sluncem. Naposled se něco podobného, ovšem v menší míře, konalo v pobělohorské době.   

Současné mladé a střední generace nejenže z těchto procesů a událostí nemají přímou zkušenost, ale převážně o nich ani neví, avšak atmosféra, která po nich ve společnosti zůstala, je tou atmosférou, v níž probíhala jejich socializace a politické a sociální zrání.   

Minimálně v posledních padesáti letech je český národ tlačen do hodnotového a ideového vakua. Společenská zkušenost vytvořila prototyp úspěšného člověka a úspěšného chování. Je to pragmatik bez hodnot a idejí, orientovaný pouze sám na sebe. Ovšem spíše výběrově  existuje ještě úspěšnější typ člověka a jednání. Jedná se o člověka s vyšší sociální inteligencí, který dokáže rozpoznávat a analyzovat nové společenské trendy a procesy v jejich zárodečně fázi. Flexibilně, dříve než druzí, vstupuje na počátku do těchto trendů a procesů, které jsou pro něho výhodné, a opět dříve než druzí je opouští v jejich rizikové fázi. Citlivě rozpoznává, kde je moc a zvládá mechanizmy přichýlit se k této moci. Vedle proměn chování na ose časové linearity, dokáže také měnit své chování podle toho, v jaké roli a v jaké situaci se nachází. Jím prezentované názory a postoje mohou být v různých rolích  a situacích zcela protikladné. Nedělá mu to žádný problém, protože s hodnotami a idejemi se neztotožňuje, pouze je instrumentálně využívá pro svůj prospěch. Ve veřejném prostoru se v současnosti v popředí vyskytují  téměř pouze lidé tohoto typu.   

Střední generaci a vlastně jádro společnosti tvoří generace, které již jako mládež charakterizovala pragmatičnost a ústup od hodnot, idejí a ideologií. Ke generačnímu náboji se přidaly další procesy, které generační trendy ještě prohloubily. Na tento stav a společenskou poptávku zareagovalo hnutí ANO a především Andrej Babiš. Ač o sobě prohlašuje, že není politik, v tom, jak reflektoval stav společnosti a tuto reflexi přetavil do politiky, se naopak ukázal jako geniální politik.

Hnutí Ano je politický obraz současné české společnosti, a proto vzájemně tak rezonují. Jak vysvětlit volební výsledek strany, jejímž tvůrcem a předsedou je bývalý člen KSČ a  „agent STB“ ? Výsledek soudu je v případě člověka s miliardovým majetkem a s politickou mocí v tak zkorumpované společnosti, jako je česká i slovenská, zcela irelevantní. Většinová česká společnost je již přesycena většinou pokryteckými štvanicemi proti agentům STB a členům KSČ. Pokryteckými, protože často za nimi stáli samotní bývali agenti  či důstojníci STB a bývalí nomenklaturní komunisté. Svazky vedené STB na politiky devadesátých let musely být vyčleněny do fondu Z a schovány. Dostanou se k nim někdy historici, či je fond Z ukryt na věky.  Česká televize, která bývá na čele těchto štvanic, včetně štvanice na radní jihočeského kraje, která ve volbách zvítězila za KSČM, měla od listopadu 1989, s jedinou výjimkou danou mládím, na čele ve funkci generálního ředitele pouze bývalé členy KSČ, včetně toho současného.  


Hnutí Ano je produktem pragmatické společnosti, unavená desetiletími účelových štvanic a kauz. Řídit společnost jako firmu je slogan reagující na společenskou poptávku. Společnost bez ideologií, bez kauz zakrývajících bezbřehou korupci. Vznikla tak entita bez ideologie, bez politiky, kterou nelze zařadit na pravolevé škále a tedy v tomto smyslu neuchopitelná. Technologie moci a její centralizace v jedné osobě umožňuje jiný typ chování než politické strany, které se dvacet šest let postupně u občanů diskreditují a postupně odcházejí z politické scény.

Hnutí Ano vznikalo v určité společensko historické konstelaci, kdy politické strany a lidé s ambicemi v politice již měli nějakou historii. Zatímco v tradičních  politických stranách byly karty již rozdané a při fungování těchto stran na principech mafie byla minimální šance se dostat k lukrativním postům, zde se otevírala nová příležitost. Podobná příležitost se několik let zpátky objevila při vzniku TOP 09, ovšem pouze pro „pravicové“ politiky. Nyní se však objevila širokospektrální strana, v níž pozice na pravolevé škále nehrála žádnou roli. Společným jmenovatelem zájemců o vznikající stranu-hnutí byly neuspokojené politické ambice. Zájemci buď byli politicky aktivní, ale na lukrativní politické posty nedosáhli, či z nich vypadli, nebo do politické hry ještě nevstoupili. A zde se objevila nečekaná nová šance. Ideová a politická nevyhraněnost či neurčenost dávala šanci bývalým komunistům, antikomunistům, levičákům, pravičákům.

Někteří přešli do Hnutí ANO s mezipřistáním na levici v sociální demokracii (V.Jourová, J. Faltýnek),  jiní  s mezipřistáním na pravici v ODS (J.Jermanová) a někteří členové KSČ před vstupem do Hnutí politicky abstinovali (H.Válková, M.Komárek). Kdo však dokáže v chování a projevech najít rozdíl mezi V.Jourovou s levicovou minulostí a J.Jermanovou s pravicovou minulostí? Na nich lze doložit, že dnes nelze politika definovat zastávanými hodnotami,  idejemi a názory, protože jsou schopny je měnit snadněji než jim jejich kadeřnice mění barvu vlasů.

V západní civilizaci v politických systémech dělení na pravici a levici ztratilo smysl. Levice a pravice se liší pouze v předvolební rétorice, ale fakticky slouží stejné moci – nadnárodním korporacím. V Česku nás toto slouhovství politiků dovedlo až na úroveň kolonie ( Švihlíková Jak jsme se stali kolonií).  Po letech této hry však dochází k prohlédnutí voličů a dle politiků a politologů se voliči chovají podivně. Na významu nabývá věcné dělení na politické strany spojené se systémem Velkého bratra a nadnárodních korporací a protisystémové politické strany. Ukázkou ztráty smyslu dělení politiků na pravicové a  levicové jsou politici Evropské unie, kteří vyštvali Brity z Evropské unie a pokud včas neodejdou do propadliště dějin, tak zničí celou Evropskou unii. Politické procesy, které probíhaly skrytě, se poprvé projevily naplno v amerických prezidentských volbách a stejně zjevně a typicky, to znamená s naprostým nepochopením reality, na výsledek reagoval představitel Evropské unie J.C.Juncker. Bez ohledu jak bude Donald Trump realizovat předvolební sliby, svět již nikdy nebude takový jako před těmito volbami.

Andrej Babiš svým hnutím ANO anticipoval nové politické trendy a počáteční myšlenku neustále oživuje distancováním se od politických stran. Jeho nezakotvení na pravolevé škále, absence ideologie a klasického politického programu mu dává obrovský prostor k manévrování a pozici téměř neuchopitelnosti pro kritiku. Andrej Babiš sleduje reakce z politické scény, veřejného prostoru a médií a okamžitě reaguje na případné reakce a tlaky na jeho činy a slova. Je připraven distancovat se od čehokoliv, co řekl, včetně vysloveně evidentní pravdy. O pravdu mu nejde, proč by se jí tedy nezřekl. Je schopen se spojit s komunistou, antikomunistou, s ďáblem a dokonce i s Danielem Hermanem.  

Zvolená pozice neuchopitelnosti se prokázala  jako velice úspěšná. Samozřejmě volební výsledky nelze vysvětlovat jednorozměrně, ale povšimněme si výsledků hnutí ANO a TOP 09. U jedněch volební vítězství, u druhých historický propad, z něhož nelze očekávat budoucí vzestup. Těmto výsledkům předcházelo permanentní ostouzení a skandalizování Andreje Babiše  Miroslavem Kalouskem, ovšem s kontraproduktivním efektem. Roli nehraje pouze obsah agrese, ale také to, kdo je jejím nositelem. Od týdnů po srpnové sovětské okupaci,  v nichž byl celým národem nenáviděn Vasil Bilak, teprve Miroslav Kalousek se stal druhým národem nejvíce nenáviděným politikem. Agresivita v ústech Miroslava Kalouska se pro mnohé stává doporučením. Andrej Babiš by si měl před parlamentními volbami jako důležitý  moment předvolební kampaně platit za jeho výpady a permanentní  kritiku Miroslava Kalouska. Bez zajímavosti není ani pohled na mediální prezentaci. U medií lze mluvit o nominálním a reálném vlastnictví. Cílem nominálního vlastníka je prezentovat se a prosazovat svůj vliv a reálné vlastnictví je skutečné prezentování v médiích. Ač je Andreji Babišovi vyčítáno nominální vlastnictví médií, ve skutečnosti reálně Miroslav Kalousek je větším vlastníkem České televize než Andrej Babiš svých médií.

Flexibilita a rozvolněnost bez hranic necharakterizuje pouze Andreje Babiše, ale také jeho hnutí. Proto je zde prostor pro každého, pro primátorku-propagátorku  homosexuality se sorosovskou minulostí, pro antikomunistického eurohujera, který dětství prožil na komunistické Kubě, mládí v Moskvě na Státním institutu mezinárodních vztahů a antikomunistickou politickou kariéru zahájil jako člen KSČ, pro herce střídající na televizní obrazovce roli ministra a kriminalisty, přičemž režie  kriminalisty je nesrovnatelně lepší. Rozmanitost členů spojuje v politickou stranu pragmatizmus, kariérizmus a bezvýhradná loajalita k Andreji Babišovi.

Absence hodnot, idejí a ideologie v českém  společenském prostoru vytváří situaci, kdy politické strany a hnutí se velice lehce zakládají, avšak jsou mělce zakotveny, a proto také snadno zanikají. Stále patrnější bude trend, kdy oligarcha si koupí nejen závodního koně, jachtu, fotbalový klub, ale založí si i svou vlastní politickou stranu. Politickou scénu tak budou tvořit dva typy politických stran, ty, které jsou ovládány oligarchií skrytě, zpoza opony a na ty, které si řídí oligarchové přímo.

Ve   společnosti se vynořuje také segment zaměřený proti české identitě a proti českým zájmům. Ze slovníku je vylučováno slovo vlastenectví a členové tohoto směru používají výhradně slovo nacionalizmus s negativní  konotací. V oficiálním vystoupení premiér mluví o nebezpečí nacionalizmu, ale zcela přehlíží jak ze společnosti mizí vlastenectví. Zvláště mladé generaci je vlastenectví čím dál vzdálenější a také proto odchod do zahraničí je pro absolventy vysokých škol stále běžnější. Rétorika proti Čechům a vlastenectví se objevila již u Václava Havla,  proto je logické spojení tohoto politického směru s Pražskou kavárnou a havloidy a se sorosovskými neziskovkami.

Jako praporečník tohoto směru vyčnívá Daniel Herman, který  sonduje situaci a udává směr prohlášeními, jako  Česko by mělo být další spolkovou zemí Německa. Jeho další aktivity a vystoupení, včetně projevu na   Sudetoněmeckém sjezdu, ukazují, že dělá politiku někoho jiného, než české vlády. Aktivitou  proti vládě, jíž je členem, byly kauzy s dalajlámou a s J.Bradym dovršené prohlášením premiéra, že D. Hermana nemůže odvolat. Co je to za premiéra, který nemůže odvolat člena  vlády, co je to za vládu?  Daniel Herman tak obnažil slabost vlády a především slabost jejího premiéra.