Co v tom článku je? Pithart klopotně popisuje, jak prý vysvětluje rozdíl mezi fašismem a nacismem. Rozepisuje se obšírně o fašismu, což je prý parlament složený ze „všelijakých reprezentací podle dělby práce“, které se spolu dohadují, ale nesoutěží, což prý odráží jistou nostalgii po středověku a současně cosi z utopie materialistického marxismu. A spory řeší silný vůdce. Souhlasit by se dalo ale s Pithartovou tezí, že antisemitismus nebyl nosnou linií fašismu, a to na rozdíl od nacismu.

Potíže však má Pithart už s definicí nacismu, který chápe doslova jako nacionální socialismus. Nevím, co si Pithart představuje pod pojmem „socialismus“, který je ale kategorií „horizontální“, tedy pojednává o společenských třídách a vztazích mezi nimi, a z principu ho nelze omezit pouze na nějaký národ, nota bene na úkor národa jiného. Nacionalismus a socialismus prostě nejdou dohromady, protože jejich spojením vznikne hybrid, který není ani národní, ani socialistický. Můžeme příhodněji mluvit třeba o lokálním populismu.
Zdůrazňováním slova „socialismus“ v názvu nacistické strany se pravicoví demagogové snaží zdiskreditovat levici. Prý byl nacismus levicovou ideologií, tvrdí s pubertální zatvrzelostí a omezeností. O skutečném charakteru ideologie však rozhodují nikoliv demagogové, ale její podporovatelé. Výčet velkokapitalistů, kteří finančně podporovali Hitlera, rozhodně nemá s levicí nic společného (kromě toho, že ji nenáviděli). Výmluvně o tom píše James Pool v knize „Kdo financoval nástup Hitlera k moci 1919-1933“ (Práh, Praha 1998). 

Další problém má Pithart s výčtem fašistických či nacistických režimů podle jeho vlastní definice. Itálie, Maďarsko, Portugalsko, Španělsko – fašistické režimy (pokud nebyly nahrazeny nacistickými, jako v Maďarsku či Itálii) za druhé světové války své Židy nemilovaly, ale nacistům je nevydávaly. Například v prosinci 1942 premiér Kállay jednoznačně odmítl naléhání nacistů, aby se v Maďarsku začalo s „konečným řešením židovské otázky“, které bylo v okolní Evropě v plném proudu. Vládu v zemi poté fakticky převzali nacisté a „konečné řešení“, jehož vedením byl pověřen Adolf Eichmann, se rozběhlo na plné obrátky.

Polský velvyslanec v Německu Józef Lipski byl pozván Hitlerem 20. září 1938 do jeho sídla v Berchtesgadenu. O konci rozhovoru s Hitlerem Lipski napsal: „Důrazně zdůraznil, že Polsko je hlavním faktorem při ochraně Evropy před Ruskem“, a že „zamýšlí provést emigraci do kolonií, po dohodě s Polskem, Maďarskem a možná Rumunskem, jako řešení židovské otázky.“ Dále Lipski napsal: „v té chvíli jsem mu řekl, že pokud najde návod, postavíme mu pomník ve Varšavě.“

Genocidu Židů v Litvě provedli příslušníci Einsatzgruppe A, většinou ve spolupráci s místním obyvatelstvem, krátce po začátku okupace.

V Lotyšsku iniciovaly nacistické okupační orgány několik pogromů proti Židům, které participující Lotyši považovali za odplatu za „židovskou kolaboraci s bolševiky“. Místní paramilitární jednotky vedené tzv. Arájsovým komandem, pod dohledem Einsatzgruppe A, zavraždily 35 000 Židů. 

Estonsko bylo v roce 1941 domovem asi 1000 Židů. Polovinu z nich zavraždili příslušníci Einsatzgruppe A hned, za asistence místních fašistů, téměř všichni ostatní zemřeli pak v koncentračních táborech.

Přeživší holocaustu Felix Kolmer vzpomínal v Interview ČT24 na to, že zdaleka nejhorší příslušníci jednotek SS nebyli Němci, ale naopak Ukrajinci a esesáci z pobaltských států.

Vypadá to, že Pithart je živou ilustrací pojmu propaganda. Co se hodí, to se do světa vyřve, co se nehodí, zamlčí se. Kdepak jsou ty doby, kdy se Pithart alespoň formálně stavěl do pozice historika, když nám nyní předvádí, že s historií nakládá jako s onucí?

Ještě jeden aspekt je třeba zmínit u kauzy Turek (ano, toho měl Pithart zřejmě na mysli, ale nebyl sdostatek statečný, aby se k tomu postavil čelem a jmenoval ho). Hajlování je nepřijatelné, ale z důvodů dosti odlišných. Normální lidé si hned vzpomenou na hrůzy holokaustu. Jiným lidem je ale hajlování nepříjemné proto, že vznikající diskuse o hajlování ukazuje k nacismu, což odhaluje nemilý fakt, že takzvaná denacifikace je jen silou udržovaný mýtus, protože Evropa opět prokazatelně hnědne. A kdo třeba jen z nejblbějších důvodů přivede společenskou a mediální pozornost na postupně vzlínající neonacismus, může vybudit celospolečenskou debatu na toto mnohem hlubší téma. A to je pro skutečné neonacisty nebezpečné.