Nezbývá, než se k historii postavit čelem. Nikoliv jen k vybraným pohledům na historii, které se snaží někteří pokroutníci prosadit, s agresivním zdůvodňováním, že naopak jejich pohled je úplný. Lze si to však docela jednoduše ověřit.

K tomu se nabízí úvaha, že kdyby prezident Antonín Novotný nebyl tak neústupný, a dovolil sovětským vojskům po vojenských cvičeních Varšavské smlouvy zůstat na československém území, k žádnému násilnému jejich rozmístění formou okupace pod dosti nablblými záminkami vůbec nemuselo dojít?

Protože – jak vyplynulo ze sovětsko-amerických jednání v Glassboro 1967 – zřejmě šlo o vyrovnání taktických pozic obou vojenských bloků, které bylo podmínkou dalších strategických rozhovorů o jaderném odzbrojení, které pak probíhaly bez ohledu na rozhořčení kvůli okupaci Československa a byly zakončeny smlouvou SALT I v roce 1972? To rozhořčení se spíše týkalo způsobu provedení, nikoliv samotného faktu. Ten byl zřejmě domluven.

Svědčí o tom americký záznam ze schůzky mezi prezidentem Lyndonem Johnsonem, jeho poradcem Waltem Rostowem a sovětským velvyslancem Anatolijem Dobryninem ve Washingtonu 20. srpna 1968 od 20.15 do 20.42 hodin místního času. Po zdvořilostních frázích přečetl Dobrynin naléhavé poselství vlády Sovětského svazu, kterým oznámila a odůvodnila okupaci Československa, načež Johnson řekl, že by si to rád vzal a přečetl a prostudoval, velmi ocenil, že mu to Dobrynin přinesl, a řekl, že se na to ráno s ministrem Ruskem podívá a Dobryninovi se ozve. (Tento záznam zveřejnil Tomáš Smetánka ve své knize dokumentů, příznačně nazvané „Podívám se na to ráno“, Echo Media, Praha 2018, s.108).

O tomtéž z jiné strany svědčí Milan Syruček, když o mnoho let později hovořil o Pražském jaru s poradcem amerických prezidentů Henry Kissingerem. Ten mu na otázku, proč Američané nám nijak nepomohli, odpověděl třemi důvody: za prvé dodržovali jaltskou dohodu o sférách vlivu. Za druhé pro amerického prezidenta bylo důležitější, aby se uskutečnila bez ohledu na vše jeho cesta do Moskvy k jednáním a jaderných zbraních. A za třetí si vůbec nepřáli, aby Pražské jaro „zvítězilo“ a prokázalo přednosti „socialismu s lidskou tváří“. Pro ně naopak bylo podstatné, aby socialismus vůči kapitalismu neprokázal žádné své kvality.
Jistě takových doplňků k pohledu na události roku 1968 může být více.

Za zcela lichou se vydává tehdejší sovětská obava, že Československo směřuje k opuštění Varšavské smlouvy, kterou oficiálně vyslovil například Dobrynin americké administrativě (Smetánka s.139). K tomu ale ocitujme Antonína Raška:

A nemluvě už ani o amerických úvahách o využití československé krize k posílení NATO (Smetánka s.168).