Můžete nám k tomu něco říci pane Zbořile?
„Ano, je to skutečně překvapující, že skoro ve všech těch hojných komentářích okolo jmenování nové vlády, včetně jejího ministra zahraničních věcí, téměř nikdo, alespoň já jsem si toho nevšiml, že se nikdo nezmínil, jak to bylo od vzniku Československé samostatnosti a od roku 1993 s úřadem ministra zahraničí České republiky a řekněme s existencí Černínského paláce. Málokdo připomenul, že za prvních 70 let Československé republiky jsme měli 14 ministrů zahraničních věcí a za necelých 30 let České republiky jich máme už 11. Takže tato mobilita osobností a neosobností, které procházely Černínským palácem je docela zajímavá a řekl bych - charakteristická. Pravda je, že téměř všichni, z těch 25 ministrů zahraničních věcí, se dostávalo do velmi obtížných situací,“ řekl Zdeněk Zbořil v úvodu rozhovoru pro Prvnizpravy.cz.
Když si některé osobnosti připomeneme…
„Edvard Beneš je jistě dobrým příkladem. Málo platné byl to člověk, který vybudoval aparát ministerstva zahraničních věcí a organizoval zahraniční službu. Ale Mnichov a válečný stav ho už zastihl mimo tuto funkci, tehdy to byl Kamil Krofta, po něm František Chvalkovský, a v Londýně Jan Masaryk a další. Vždycky jejich funkci doplňoval někdo jiný, někdy to byl ministerský předseda Švehla, v Londýně Hubert Ripka a další úředníci, kteří pak dál rozvíjeli a budovali nové styky na různé úrovni.
Ministři zahraničních věcí po roce 1948 to měli jednodušší s výjimkou Vlado Clementise, který dokonce svoje působení ve státních službách zaplatil životem. Ale i ti takzvaní komunističtí ministři jsou hodní pozornosti, protože pracovali v úřadu, o kterém se říkalo, že má přímé spojení s Moskvou a ta jeho horká linka je zajímavá tím, že má jenom sluchátko. A pak, samozřejmě, je tady těch 11 ministrů, kteří se dostávali velmi podobně do prekérních situací, ačkoliv nemuseli vyřizovat události jako Jiří Hájek v roce 1968. Ten byl ministrem jen několik měsíců, ale proslavil se svým vystoupením na Valném shromáždění OSN, kde vysvětlil pozici československé vlády vůči invazi vojsk Varšavské dohody, Zároveň to byl politik, který měl 12letou zkušenost s vedením zastoupení Československé republiky při OSN.
I další ministři měli svoje zkušenosti, nemluvím o Jiřím Dienstbierovi, který kombinoval osobnost tvůrčího, přemýšlejícího novináře a politika se zkušeností z disentu. Z tohoto prostředí měl zkušenosti i dnes téměř zavržený Jiří Hájek, který nesl sebou své zkušenosti a reflexe Helsinských dohod (1974). Z jejich a své interpretace navrhl a definoval pro Chartu 77 jejich důsledky jako závazné. Mj. i jako jeden z hlavních kritických argumentů vůči tehdejší vládě,“ pokračoval v hodnocení Zdeněk Zbořil.
Od roku 1993 po současnost…
„Ministři po roce 1993 byli dost často lidé v zahraniční politice se orientující, ale nezkušení a bylo to na nich vidět. Výjimkou byl Jaroslav Šedivý, svým způsobem i Josef Zieleniec, který díky své rodinné anamnéze měl dobrou orientaci v ruské a sovětské politice. Lze říci, že všichni měli nějakou charakteristickou zkušenost, avšak mimo kariérní diplomacii. Nemluvím o Janu Kavanovi, který se dostal až na úroveň předsedy Valného shromáždění, Ten měl za sebou rodinné dědictví svého otce, mimochodem podobně jako otec Madeleine Albright, a zase se pohyboval ve vysokých kruzích mezinárodní politiky. Musel řešit problémy s československým, nebo s angažmá České republiky ve dvou významných konfliktech, které ho jistě netěšily, a ve kterých se ve svých názorech na ně rozcházel s některými českými politiky.
Myslím si, že bychom si to měli připomenout, protože přeci jenom nejde jenom o denunciace nového kandidáta na ministra zahraničích věcí, diskuse, zda je kompetentní nebo nekompetentní, ale abychom si uvědomili, že člověk, který nastupuje do takové funkce musí mít nějakou životní zkušenost. A to podstatně větší, než ministr nějakého jiného resortu, aby to neskončilo zase jen u té horké linky, i když tentokrát z Bruselu, u které bude muset jenom poslouchat a nebude nasloucháno jeho odpovědím,“ dodal Zdeněk Zbořil v rozhovoru pro Prvnizpravy.cz.
Podrobnější analýzu si můžete poslechnout v následujícím rozhovoru Zdeňka Zbořila pro Prvnizpravy.cz.
(rp,prvnizpravy.cz,foto:arch.)
