Bidenova administrativa ujišťuje ukrajinskou vládu, že USA a Severoatlantická aliance zezadu podpoří Kyjev v jeho rostoucí konfrontaci s Rusy podporovanými separatisty a samotným Ruskem. Tisková zpráva Bílého domu z 2. dubna potvrdila, že Joe Biden ve svém telefonickém hovoru s ukrajinským prezidentem Vladimirem Zelenským „potvrdil neochvějnou podporu Spojených států pro svrchovanost a územní celistvost Ukrajiny tváří v tvář pokračující agresi Ruska na Donbasu a Krymu.“ Totéž učinili další úředníci na vysoké úrovni, včetně ministra obrany Lloyda Austina a ministra zahraničí Antonyho Blinkena .

Takové konfrontační verbální pózování by samo o sobě bylo dost znepokojující. Děje se to však v důsledku nových ozbrojených střetů mezi ukrajinskou vládou a separatistickými silami. Donedávna se dohoda o příměří sjednaná v roce 2020 dodržovala poměrně dobře, napětí však nyní prudce roste. V reakci na obnovené boje, Rusko přesunulo další síly na své hranice s Ukrajinou . Ministr zahraničí Sergej Lavrov rovněž vydal varování, že pokud Kyjev znovu zahájí válku v oblasti Donbasu, povede tento krok ke zničení Ukrajiny.

Provokace se v jiných ohledech zvyšují. Ukrajinská vláda oznámila, že společná vojenská cvičení jednotek Ukrajiny s NATO se pravděpodobně uskuteční někdy letos v létě. Mluvčí Kremlu Dmitrij Peskov varoval, že jakékoli rozmístění vojsk NATO na Ukrajině donutí Rusko přijmout „další opatření k zajištění jeho vlastní bezpečnosti“.

Bidenova administrativa je ve vážném nebezpečí replikace katastrofální politiky George W. Bushe, která měla povzbudit gruzínského prezidenta Michaila Saakašviliho k přesvědčení, že jeho země je cenným spojencem USA a že USA a NATO přijdou na pomoc Gruzii, pokud se zapojí do ozbrojeného konfliktu s Ruskem. Saakašvili měl všechny důvody si myslet, že má neochvějnou podporu Washingtonu. Bushova administrativa poskytla Tbilisi miliony dolarů na zbraně a dokonce vycvičila gruzínské jednotky.

Bush a další úředníci chválili Saakašviliho a gruzínskou demokratickou revoluci. V projevu v Tbilisi v květnu 2005 Bush ocenil Gruzii jako „maják svobody“ a ocenil samozvané demokraty této země za vytvoření vzoru pro další „barevné revoluce“. Proto věřil, že Gruzínci si zaslouží zvláštní uznání. „Vaše odvaha inspiruje demokratické reformátory a vysílá poselství, které se ozývá po celém světě: Svoboda bude budoucností každého národa a všech lidí na Zemi." Dodal (mylně), že samotná Gruzie „buduje demokratickou společnost, kde jsou respektována práva menšin; kde vzkvétá svobodný tisk; kde je vítána energická opozice a kde je jednoty dosaženo mírovou cestou “

Bush také tlačil na spojence NATO, aby poskytli Gruzii (a Ukrajině) členství v Alianci. Přestože francouzská a německá opozice tento program odložily, Saakašvili zjevně věřil, že NATO bude při jakémkoli zúčtování mezi Moskvou a Tbilisi vojensky čelit Rusku. V srpnu 2008 zahájil vojenskou ofenzívu s cílem získat zpět kontrolu nad odtrženou oblastí Jižní Osetie, která byla od počátku 90. let pod ochranou ruských mírových sil. Saakašviliho útok bohužel také způsobil ztráty ruským mírovým jednotkám. Moskva reagovala rozsáhlou protiofenzívou, která brzy vedla k okupaci několika gruzínských měst a přivedla ruská vojska na předměstí hlavního města.

Jakákoli naděje, že velkolepá chvála Washingtonu „demokratického přítele“ se promítne do zapojení USA do války, se rychle ukázala jako neopodstatněná. Když Bush po zahájení ruské ofenzívy zavolal Saakašviliho, gruzínský prezident ho vyzval, aby neopouštěl demokracii. Bush ho ujistil o závazku Washingtonu k územní celistvosti Gruzie, ale zjevně odmítnul vojenskou podporu. U všech předchozích vyjádření podpory nebyly Spojené státy a jejich evropští spojenci ochotni riskovat nebezpečnou, nepředvídatelnou konfrontaci s jadernou ozbrojenou mocí kvůli temnému územnímu sporu. Jednotky USA a NATO zůstaly ve svých kasárnách a Saakašvili musel přijmout ponižující mírovou dohodu, která ponechala Jižní Osetii a další separatistickou oblast pod bezpečnou ruskou kontrolou.

Paralely mezi nadměrným povzbuzováním Ukrajiny Washingtonem a Bushovým omylem vůči Gruzii jsou děsivé a alarmující. Vláda Vladimira Putina během let varovala Západ mnohokrát, že pokusy učinit z Ukrajiny vojenského člena NATO překračují jasně červenou hranici z hlediska ruské bezpečnosti. Kremelská anexe Krymu v roce 2014 v reakci na kampaň USA-Evropská unie, jejímž cílem je pomoci demonstrantům zbavit zvolenou proruskou vládu Ukrajiny a nahradit ji prozápadním režimem, to byl jasný signál.

Přesto se zdá, že Bidenova administrativa má v úmyslu pokračovat dál. Nyní existuje riziko dvou neblahých výsledků tohoto přístupu: Jednoho špatného a jednoho strašného. Nejpravděpodobnějším výsledkem je opakování epizody Gruzie, ve které země, kterou Washington vyzval ke konfrontačnímu postoji proti Rusku, jedná o přehnaném předpokladu podpory USA, utrpí rozhodující vojenskou porážku a je ponížena, zatímco američtí vůdci navzdory všem svým slovním podporám se obezřetně zdrží války . Spojené státy odejdou a budou vypadat bezohledně a nezodpovědně.

Druhý alternativní výsledek je však ještě horší. Existuje nebezpečí, že Bidenova vláda dospěje k závěru, že musí respektovat implicitní závazek k bezpečnosti Ukrajiny a skutečně přijme vojenskou reakci na vypuknutí bojů mezi ruskými a ukrajinskými silami. Byla by to nejvyšší pošetilost, protože by to mohlo vyvrcholit jadernou válkou, ale vzhledem k intenzivní míře nepřátelství vůči Moskvě, která je patrná v administrativě a ve velké části washingtonské politické elity, existuje i tato možnost, kterou nelze vyloučit .

Bidenova administrativa naléhavě potřebuje přehodnotit svoji ukrajinskou politiku. Washington nyní vysílá Kyjevu bezpečnostní slib, že nerozumní Ameičané by měli ochotně podpořit sliby USA.