Pod dnešní Frankfurtem se po staletí skrýval svět, který měl zůstat zapomenutý. Město, které si většina lidí spojuje s bankami, letištěm a evropským finančním rytmem, teď překvapilo jinak. Archeologové zde odkryli rozsáhlý římský kultovní areál z druhého století našeho letopočtu, který může změnit pohled na to, jak hluboko sahala moc, kultura i náboženská pestrost Říma za hranicemi Itálie.
Nejde o běžný nález několika střepů nebo základů staré zdi. Pod školním areálem ve čtvrti Heddernheim, v místech někdejšího římského města Nida, ležel téměř neporušený obehnaný posvátný okrsek o rozloze přes 4500 metrů čtverečních. V jeho nitru badatelé objevili jedenáct kamenných staveb, desítky šachet a rituálních jam. Tohle nebylo provinční zákoutí na okraji impéria. Tohle bylo centrum, kam lidé přicházeli obětovat, prosit, děkovat i hledat ochranu v nejisté době.
Na první pohled je fascinující už samotný rozsah objevu. Nida byla ve své době významným správním centrem severní části římské Germánie. Ve druhém a třetím století zde žily tisíce lidí, proudilo sem zboží, vojáci, úředníci i obchodníci. Jenže právě tento nový objev ukazuje, že zde proudily i myšlenky, víra a rituály z různých koutů říše. V nalezených stopách se objevují odkazy na Jupitera, Apollóna, Dianu, Merkura i orientální kult Jupitera Dolichena. To je směs, která přesně odpovídá tomu, jak Řím fungoval: politicky tvrdý, ale kulturně neuvěřitelně vstřebávající.
Právě v tom spočívá skutečná síla tohoto nálezu. Dnešní veřejnost má často sklon představovat si římské provincie jako vzdálené kolonie, kam centrum impéria posílalo vojáky a výběrčí daní. Jenže Nida ukazuje jiný obraz. Severní hranice říše nebyla jen linií opevnění. Byla prostorem, kde se mísily národy, jazyky, bohové i zvyky. Frankfurt tak paradoxně odhaluje, že globalizace není vynález dnešní doby. Už před osmnácti stoletími existoval svět, kde se vedle sebe potkával římský legionář, místní kupec i poutník s jinou představou o tom, jak vypadá posvátný řád.
Jenže vedle obdivu přichází i neklid. V šachtách a jámách archeologové našli keramické nádoby, rostlinné zbytky, kosti ryb a ptáků, stovky mincí, desítky spon a tisíce fragmentů malovaných omítek. To vše svědčí o bohatých obětních hostinách a pečlivě organizovaných rituálech. Některé nálezy ale naznačují i mnohem znepokojivější scénáře. V jednom ze studničních objektů byla nalezena kostra člověka spolu s bronzovou soškou bohyně Diany a nápisem věnovaným Merkurovi Alatheovi. Právě tato kombinace otevírá otázku, zda se na místě neodehrávaly i extrémní obětní praktiky. Pokud by se to potvrdilo, šlo by o mimořádně vzácný a šokující doklad v římských provinciích střední Evropy.
Tady je ale potřeba zachovat odstup. Dnešní doba miluje senzace a rychlé titulky o lidských obětech prodávají příběh snadno. Seriózní archeologie je však pomalejší. Vědci sami upozorňují, že zatím jde o indicie, nikoli definitivní závěr. Právě to je na celém objevu nejzajímavější. Nejde o hollywoodský horor pod školním dvorem, ale o výjimečnou možnost pochopit, jak složitý byl duchovní život tehdejší společnosti. Římské náboženství nebylo uhlazené muzeum mramorových soch. Bylo plné strachu, nadějí, symbolů i rituálů, které dnešní člověk často už neumí číst.
Velmi zajímavé je i to, že svatyně nezanikla po několika desetiletích, ale fungovala nejméně do poloviny třetího století. Důkazem je nápis římského vojáka datovaný do roku 246. To znamená, že místo žilo ještě dlouho poté, co se římský svět na severní hranici dostával pod stále větší tlak germánských vpádů a vnitřních krizí. Areál byl zřejmě opuštěn až kolem let 275 až 280. Tedy v době, kdy se začal drolit celý systém, který po staletí držel Evropu pohromadě.
A právě tady se z archeologické zprávy stává silný příběh i pro dnešek. Pod vrstvami asfaltu, betonu a moderního města leží minulost, která připomíná, že každá civilizace se považuje za pevnou a moderní, dokud nezačne ztrácet schopnost rozumět sama sobě. Nález ve Frankfurtu není jen zprávou o starých kamenech. Je připomínkou, že i nejbohatší a nejorganizovanější svět si vždy nese své stíny, své rituály i své obavy. A někdy je odhalí až bagr při stavbě školy.
(Pilař, prvnizpravy.cz, foto: zai)
