Alarmující čísla o desítkách klubů, které zejména z finančních důvodů ukončují svou činnost, o tom, že až 80 % veškerých výdajů na sport hradí české domácnosti, o tom, že klesá počet sportujících a s tím i počet registrovaných občanů ve sportovních spolcích, o tom, že každá čtvrtá rodina si nemůže dovolit financovat svým dětem sport i o tom, že sportovní zařízení a vybavení tělovýchovných jednot a sportovních klubů začíná připomínat spíše skanzen, v řadě případů i zdraví či životu škodlivých, už bylo napsáno dost a dost.

Je zřejmé, že hlavním viníkem je stát a jeho téměř dvacet pět let existující vyhlazovací válka vůči českému sportu a vůči jeho základním článkům zejména. Poté, co předchozí vlády sportu sebraly peníze z loterií, zdroje z investičních programů a neinvestiční výdaje neustále snižují, což bohužel platí též o vládě současné, jsou základní články sportu dále více a více finančně ruinovány.

Jednou z řady systémových chyb při financování českého sportu ze strany státu je též přechod na financování sportu prostřednictvím sportovních svazů s tím, že to jsou ony, které budou zajišťovat financování tělovýchovných jednot a sportovních klubů.

Tento systém by za určitých okolností možná mohl fungovat, ale sportovní svazy by od státu musely dostávat takový objem zdrojů, které svazům umožní jak financování své reprezentace ve všech věkových kategoriích, tak organizování a financování svazových republikových soutěží a též i činnost svých základních článků a jejich činnost v oblasti výkonnostního, masového, ale i neorganizovaného sportu a volnočasových aktivit.

Současný objem dotačních prostředků však bohužel nestačí svazům v dostatečné míře ani na první dvě výše psané činnosti a je proto logické, že na financování sportovní činnosti, provozu činnosti, ale i investičního rozvoje tělovýchovných jednot a sportovních klubů se nedostává zdrojů.

Výsledky jsou jasné a zřejmé, a je s podivem, že tuto evidentní systémovou trhlinu ve financování základních článků českého sportu dosud nepochopil ČOV, který naopak v této praxi pokračuje a dokonce ústy svého předsedy hlásá tento způsob financování českého sportu za jedinou cestu.

Je škoda, že aspoň na chvíli nesestoupí ze svého piedestalu samozvané nejvyšší sportovní autority a neprověří si dopady své finanční politiky v terénu. Chápu, že ne každý musí být pro vedení současného ČOV odbornou autoritou, nicméně jsou lidé, kterým by jistě naslouchat měli.

Například dvojnásobný sportovec roku, olympijský vítěz a druhý na OH, dvojnásobný Mistr světa, Mistr Evropy a držitel dalších čtyř kovů z ME v řecko-římském zápase Vítězslav Mácha v nedávném rozhovoru pro Prvnizpravy.cz řekl: „Současnému sportu chybějí peníze ani ne tak pro reprezentanty, jejich trenéry a už vůbec ne pro funkcionáře, ale pro trenéry mládeže. Jejich práce je nedoceněna a jde o ohromnou řeholi. U mládeže  by měli být kvalitní trenéři.“

„A navíc to pro mladé lidi není vůbec motivace, aby sportovali.  Žiji v Moravskoslezském kraji, kde známí, sousedé mají zcela jiné starosti.  Peníze jim chybějí na jiné potřebné věci než na jejich členství a členství jejich dětí ve sportovních klubech. Mají strach, že přijdou o práci. Mnoho mých známých to poznalo  na vlastní kůži,“ dodává Mácha a potvrzuje fakt, že v dnešní době v důsledku nedostatku financí v tělovýchovných jednotách a sportovních klubech skutečně existují finanční bariéry, které brání občanům i jejich dětem sportovat. Jev v 21. století ve vyspělé zemi tak trochu paranormální.

Český sport tvoří zhruba stovka sportovních svazů, z nichž 74 sdružuje největší česká sportovní organizace ČUS. Na rozdíl od direktivního rozhodování vedení ČOV se vedení ČUS rozhodlo uspořádat mezi předsedy svazů anketu na téma jejich financování státem a financování v nich sdružených subjektů (TJ a SK).

Na anketní otázky odpovědělo 73 % všech svazů sdružených v ČUS, což je současně i nadpoloviční většina všech sportovních svazů v ČR a statistické vyhodnocení anketních otázek je tudíž zcela relevantní.

Na otázku zda považují předsedové svazu současné dotace ze státu za dostatečné, odpovědělo celkem 89 %, že ne či spíše ne.

Na otázku, zda dotují z dotací sdružené subjekty, tedy TJ a SK odpovědělo 9 % svazů, že ano a všechny, ale pouze jeden svaz z těch, které se ankety zúčastnily (necelá 2%) poskytuje všem svým TJ a SK celý objem obdržených dotací.

Celkem 59 % svazů na tuto otázku odpovědělo, že ano, avšak ne všem, resp. pouze vybraným TJ a SK, avšak pouze v 26% případů v plné výši dotace. Ve 28 % TJ či SK distribuují méně než 50 % a v 15 % více než 50 % obdržené dotace, avšak nikoli celý objem.

Celkem 31 % svazů buď nedostává žádné dotace, nebo sdruženým subjektům neposkytuje žádné prostředky ze získaných dotací.

V ojedinělých případech z ankety dokonce vyplynulo, že pokud TJ či SK získá dotaci či grant z rozpočtu obcí, měst nebo krajů, převádí část dotace, a to až do výše 15 %, zpět krajským či celostátním článkům daného sportovního svazu.

Sami předsedové svazů tak ve výše popisované anketě tedy prokazují nesmyslnost tvrzení, že prostřednictvím sportovních svazů bude poskytnuta každá koruna z dotace na sportování mládeže v základních článcích sportu.

V celkem více než 98 % svazů je opak pravdou, což je statisticky dosti významné číslo na to, aby jak MŠMT v případě přerozdělování neinvestičních dotací v rámci programového financování sportu, tak i ČOV v rámci přerozdělování dotací z výnosů loterií, buď přiznaly barvu a financování sportovních svazů nazvaly financováním sportovních svazů, anebo změnily systém přerozdělování dotací.

Bylo by pochopitelně zcela tragickou chybou, kdyby stát dospěl k názoru, že ponechá stávající prostředky, jen je jinak rozdělí. To by totiž bylo hloupé a nesmyslné vytloukání klínu klínem, které by nadělalo více škody než užitku.

Na financování základních článků sportu tak bude muset MŠMT nejen zřídit specializované neinvestiční, ale i investiční programy, ale především zajistit dostatek finančních prostředků, které v současné době nedosahují ani 5 % reálné potřeby základních článků sportu.

Příslib navýšení výdajů na sport z výnosů loterií od roku 2016 je vítaným oživením financování českého sportu, nikoli však dostačujícím a konečným řešením. V každém případě bude naprosto nezbytné, aby na příliv nových zdrojů, a to především do základních článků sportu, byly připraveny i příslušné programy a pravidla rozdělování dotací z nich.