Jeden skutečně neví, zda má plakat nebo se všemu už jenom smát, když sleduje ten nedůstojný festival tuposti, hlouposti i obyčejné lidské omezenosti, kterou nám tady „hlavy pomazané“ předvádějí.
Ivan Olbracht patřil mezi významné meziválečné české spisovatele. Jako řada jeho kolegů své doby byl člověkem levicovým, ano komunistickým. V roce 1929 společně se Seifertem a Horou však spolupodepsal Manifest sedmi, ve kterém s dalšími signatáři protestovali proti tehdy novému stalinskému vedení KSČ v čele s Klementem Gottwaldem. Z „gottwaldovské“ komunistické strany byl vyloučen. Po válce do ní opět vstoupil, ale aby se vyhnul tehdy povinné „ždanovovštině“, podle které dodržování ideologické čistoty v kultuře bylo vším, neboť umění muselo sloužit výhradně státu a straně, věnoval se literárně převyprávění starých mýtů a biblických příběhů pro děti. Zemřel 1952.
Ivan Olbracht ve své tvorbě nebyl zaslepeným komunistickým ideologem, nebyl „komunistickým agitátorem“ (jak tvrdí Kudrna z ÚSTR). Českému čtenáři své doby přinesl například úžasné skici tehdy málo známé Podkarpatské Rusi. Jeho Nikola Šuhaj loupežník, onen baladický román, ve kterém nechal prolínat rusínskou realitu s legendou; jeho Hory a staletí; jeho Golet v údolí o životě tamních Židů obsahující i dojemnou melancholickou povídku O smutných očích Hany Karadžičové, to jsou přece jedny z Olbrachtových stěžejních děl. A tvrdí-li ředitel ÚSTR Kudrna, že „podle autora agitačního pamfletu Anny proletářky“ nesmí být stanice metra pojmenována, jen účelově vytrhává jeden Olbrachtův román nejen z kontextu jeho tvorby, ale také z kontextu českých literárních dějin dvacátého století.
Snad ještě horší je to s bratry Synkovými. Ano, komunističtí novináři, ale v protinacistickém odboji pracující, zatčeni, mučeni a Němci popraveni. Je to málo pro ctihodné radní a Ústav pro studium totalitních režimů? Co ještě jiného, než absolutní oběť měli tito muži přinést, aby dnešní horlivci naší české „ždanovovštiny“ byli spokojeni? Nestydí se paní a páni radní?
Když se na konci letošního května mohou v Brně sejít sudetští Němci, být tam pozváni i vítáni, když v dnešních Čechách považujeme ukrajinské banderovce, tak neslavně proslulé z druhé světové války na Ukrajině, za úctyhodné bojovníky proti sovětskému komunismu, když nám nevadí, že mnohá dnešní ukrajinská vojenská vozidla mají na svých pancířích trámcové kříže shodné s německými válečnými znaky, proč by nás tak mělo překvapovat, že jména komunistů, kteří proti Němcům ve válce skutečně bojovali, jsou v současné Praze „závadná“?
Vedeme prázdné, primitivní, a hlavně zbytečné antikomunistické bitvy. S komunistickou ideologií již není třeba bojovat. Tento boj je dávno vyhraný. Komunismus se dávno zdiskreditoval, ztratil jakýkoli nádech zajímavosti či přitažlivosti. Bojovat s komunismem prostřednictvím zakazování Olbrachta a bratří Synkových není jen směšné – je to odpudivé, nedůstojné a ve své podstatě komunistické (nebylo by už konečně přesnější říci „pirátské“?).
Nechte historii spát, když už odmítáte v ní číst, vy dnešní laciní a podbíziví antikomunističtí bijci!
![[title] [title]](https://www.prvnizpravy.cz/repository/profily/_antialias_06563af8-ca34-11e3-9d6c-003048df98d0_059f9a19f8ad005629cf69cc266d6ec3.jpg)




