Hlavní nádraží je plné. Pražané nadšeně vítají německé posádky. Ženy oděné v kombinace modré a žluté barvy nepotlačují slzy dojetí. Policisté, kteří se nedávno osvědčili při obraně vlajky na nějakém muzeu, jsou znovu připraveni zasáhnout, a zabránit narušení tohoto slavnostního okamžiku. Nad hlavami davu se rozvinuly krásné vlajky, kde je mezi červený a žlutý pruh vklíněna blankytná modř. Je to dokonalé.

Z amplionu se vzápětí ozve: Končíme, režie všem děkuje za skvělý výkon. Herci se pomalu rozcházejí, pan Čtvrtníček prohodí to své- ono TO funguje, paní Holubová se ovívá generálskou čepicí, opodál pak balí transparent s nápisem „ZABIJTE JE VŠECHNY“ asi starosta z Řepo – to nebude on.

Večer přinesou všechny TV v hlavních zprávách reportáž o setkání občanů s vojáky míru odjíždějícími ten mír konečně vybojovat. Diváky jistě zaplaví vlna vděčnosti, umocněná tím, že na nástupišti viděli oblíbené tváře herců z ještě oblíbenějších seriálů.

Pokud máte někdo pocit, že tento můj sen po nedělním obědě je naprostá pitomost, která se nemůže nikdy stát, tak se prosím pořádně rozhlédněte kolem sebe, jaké obludnosti do nás celkem úspěšně cpou. A už jim nestojíme ani za to, aby je vymýšleli pořádně, protože i vyvrácená lež stále platí, jak jsme tomu v případě „útoku“ na ČESKÉ NÁRODNÍ MUZEUM svědky. Špatně se mi zdálo asi jen datum.