Po desetiletí bylo transatlantické partnerství založeno na jednoduchém principu. Spojené státy představovaly hlavního garanta evropské bezpečnosti a evropské státy byly jejich nejbližšími spojenci. Summit NATO v Ankaře tento model nezpochybnil. Potvrdil však pokračující trend, který se v Alianci prosazuje již řadu let – postupnou změnu rozdělení odpovědnosti mezi Spojenými státy a evropskými spojenci.
Na první pohled se může zdát, že jde pouze o pokračování dlouhodobé debaty o obranných výdajích. Ve skutečnosti je změna podstatně hlubší. Washington dnes od evropských spojenců neočekává jen vyšší investice do obrany. Očekává především, že Evropa bude schopna větší část bezpečnosti vlastního kontinentu zajistit vlastními vojenskými, průmyslovými a technologickými kapacitami.
Tento proces nezačal v Ankaře. Jeho kořeny sahají přinejmenším do druhé poloviny minulého desetiletí, kdy americké administrativy začaly stále důrazněji upozorňovat na potřebu spravedlivějšího rozdělení odpovědnosti uvnitř Aliance. Ruská invaze na Ukrajinu v roce 2022 tento vývoj výrazně urychlila a proměnila dlouhodobou politickou debatu ve strategickou nutnost.
Současně se mění i širší bezpečnostní prostředí. Spojené státy věnují stále větší pozornost indo-pacifickému regionu a strategické soutěži s Čínou. Silnější evropský partner proto není vnímán jako oslabení transatlantických vztahů, ale jako předpoklad, aby se Spojené státy mohly věnovat více než jednomu strategickému prostoru současně.
Evropské státy na tuto změnu reagují rozdílně. Země východního křídla NATO kladou důraz na rychlé posilování obrany a silnou americkou přítomnost. Část západoevropských států současně podporuje rozvoj evropských obranných schopností. Přes rozdílné pohledy však převládá shoda, že evropská bezpečnost zůstává se Spojenými státy úzce propojena. Diskuse se proto nevede o nahrazení amerických bezpečnostních záruk, ale o vytvoření vyváženějšího partnerství.
Právě zde spočívá hlavní význam ankarského summitu. Nepotvrdil oslabení NATO ani odchod Spojených států z Evropy. Potvrdil pokračující proměnu vnitřního rozdělení rolí uvnitř Aliance. Spojené státy zůstávají jejím rozhodujícím strategickým pilířem, současně však očekávají, že evropské státy ponesou větší část odpovědnosti za konvenční obranu vlastního kontinentu.
Pro Českou republiku má tento vývoj konkrétní důsledky. Vedle modernizace Armády České republiky bude stále důležitější rozvoj domácího obranného průmyslu, podpora výzkumu, ochrana kritické infrastruktury i schopnost podílet se na logistickém zabezpečení spojeneckých sil. Česká bezpečnost přitom nestojí na volbě mezi Evropou a Spojenými státy. Je založena na fungujícím transatlantickém partnerství, v němž budou obě strany nést vyváženější podíl odpovědnosti.
Skutečný význam summitu v Ankaře proto nebude možné hodnotit podle samotných deklarací. Rozhodující bude, zda se během příštích let podaří proměnit nové politické závazky ve skutečné vojenské, průmyslové a technologické schopnosti. Teprve tehdy bude možné posoudit, zda Ankara představovala další summit NATO, nebo významný krok v proměně transatlantického partnerství.
(Kovář, prvnizpravy.cz, foto: zai)
Zdroje: 1. https://www.nato.int/en/about-
