Výzva se jmenuje „Základní hranice“ a jak ji sami autoři chápou, shodují se prý na potřebě odmítat násilí, dodržovat principy slušné komunikace a zajistit všem rovný přístup k oficiálním informacím úřadů a veřejných institucí, protože média, jejich svoboda a pluralita jsou důležitou součástí demokratické společnosti. Jako novinářky a novináři prý zdůrazňují, že je násilí ve společenské diskusi nepřijatelné, a žádají politiky o totéž. A omezování informací je prý nepřípustné, a dodávají k tomu zajímavou doušku, že veřejné instituce nejsou majetkem těch, kdo je řídí. 

Je to podivně směřovaná výzva! Proč k politikům? Vždyť přece politici dělají politiku a novináři noviny, hlavně ti „nezávislí“. Nebo je to jinak? 

No právě! Mnozí novináři dělají politiku – a mnozí politici „dělají“ noviny. Jinak by novináři vyzývali sami sebe, což by byl další příznak pokročilého rozpolcení mysli, u některých z nich již nyní zřejmého (pokud ovšem nejde o důsledek intelektuálního deficitu).

Takže novináři poněkud zastřeně vyzývají ty, kteří jim říkají, co a jak mají „nezávisle“ psát. Pak by to dávalo trošku smysl.

Co je ale nesmysl, je holedbání se novinářů, že prý dodržují principy slušné komunikace, a žádají politiky o totéž. Kdy kdo koho slyšel, z těch čtyřiceti podepsaných, že by se veřejně a důrazně ohradil například již jen proti svinskému slovníku krobiána plukovníka Otakara Foltýna?

Výzva obsahuje specificky zúžený požadavek „zajistit všem rovný přístup k oficiálním informacím úřadů a veřejných institucí,“ což svědčí o nedostatečné intelektuální a mravní kapacitě oněch pouze do sebe zahleděných čtyřiceti signatářů. Jediný požadavek, k jehož dodržování je nutno neustále vyzývat, je mnohem širší (a obsahuje i tento jejich dílčí nárok), a je vyjádřen v článku 17 Listiny základních práv a svobod. 

Důstojní zastánci svobody projevu a práva na informace by tedy v souladu s tímto článkem měli žádat, aby byly zaručeny nejen pro ně, ale pro všechny občany této země. Aby každý měl právo vyjadřovat své názory slovem, písmem, tiskem, obrazem nebo jiným způsobem, jakož i svobodně vyhledávat, přijímat a rozšiřovat ideje a informace bez ohledu na hranice státu. Aby byla cenzura skutečně nepřípustná. A pak by se dobrali v onom článku 17 i k tomu svému specifickému požadavku, že státní orgány a orgány územní samosprávy jsou povinny přiměřeným způsobem poskytovat informace o své činnosti.

Z tohoto je zřejmé, že signatáři této výzvy mají k důstojnosti daleko, protože se starají jen o sebe, a ony „nedělitelné“ svobody jsou jim ukradené. To není názor, to je fakt – kolik z těch soběstředných novinářů a novinářek dává v médiích prostor i lidem „protivným“, tedy těm, kteří mají tu smělost oproti nim a oproti mainstreamu myslet si něco zcela jiného??

Zřejmá je i falešnost a pokrytectví signatářů této výzvy. A již jako docela „chucpe“ lze označit jejich výrok, že „veřejné instituce nejsou majetkem těch, kdo je řídí“. Ano, pravda, stokrát pravda! Jen by si to měli uvědomit především ti, kteří se chystají na všelijaké obstrukce až okupační stávky v médiích, které – jak sami druhé poučují – nejsou jejich majetkem!

Takže – suma sumárum – učiním nápravný interpretační krok, kterým by se dala ona výzva srovnat s dobrými mravy. Budu ji chápat tak, že se oněch čtyřicet signatářů ostýchá mluvit o hrubostech plukovníka Foltýna, ale nelíbí se jim, a rádi by, kdyby někdo statečnější ty kaštany z ohně za ně vytáhl. A druhá věc – chystají si půdu pro drobný sice, leč důležitý krůček: přestanou konečně omezovat informace a začnou zvát do médií představitele všech možných názorových směrů. Protože jediný způsob, jak dosáhnout platnosti dikce Listiny základních práv a svobod pro sebe, je ten, že budu usilovat o to, aby platil pro všechny. Všechno ostatní je faleš a podvod.