Summit NATO, který se uskuteční 7. a 8. července v Ankaře, bude bez nadsázky jednou z nejvýznamnějších aliančních schůzek posledních let. V době pokračující války na Ukrajině, rostoucího napětí mezi Západem a Ruskem, nejistého vývoje na Blízkém východě a návratu Donalda Trumpa do Bílého domu se totiž nebude rozhodovat pouze o vojenských otázkách. Ve skutečnosti půjde o hledání odpovědi na mnohem zásadnější otázku: jak bude vypadat bezpečnostní architektura euroatlantického prostoru v příštích letech a kdo ponese hlavní odpovědnost za její financování.

Přestože představitelé členských států pravidelně hovoří o jednotě Aliance, pod povrchem existují rozdílné názory na řadu klíčových témat. Spojené státy stále hlasitěji požadují, aby evropské země převzaly větší díl odpovědnosti za vlastní obranu. Administrativa prezidenta Donalda Trumpa navazuje na dlouhodobou americkou kritiku, podle níž evropské státy příliš spoléhají na americké vojenské kapacity, zatímco samy investují do obrany méně, než by odpovídalo jejich ekonomické síle.

Právě Ankara se může stát místem, kde se ukáže, zda Evropa dokáže na tento tlak reagovat jednotně, nebo zda se začnou stále výrazněji projevovat rozdílné národní zájmy jednotlivých členských států.

Obrana stojí peníze, ale kdo je zaplatí?

Hlavním tématem summitu budou bezpochyby obranné výdaje. Ještě před několika lety představovala hranice dvou procent hrubého domácího produktu na obranu ambiciózní cíl. Dnes se stále častěji objevují návrhy na další navyšování vojenských rozpočtů a na vytváření nových dlouhodobých finančních závazků.


Právě zde se začíná otevírat politická debata, která je mnohem složitější než samotné vojenské plánování. Každé další miliardy určené na obranu totiž znamenají méně prostředků pro jiné oblasti veřejných rozpočtů. Politici tak budou muset stále častěji vysvětlovat občanům, proč jsou další výdaje na obranu nezbytné a jaké konkrétní výsledky mají přinést.

Neméně důležitým tématem bude další podpora Ukrajiny. Přestože členské státy NATO nadále deklarují solidaritu s Kyjevem, mezi jednotlivými zeměmi se stále častěji objevují rozdílné pohledy na délku, rozsah i formu budoucí pomoci. Některé vlády zdůrazňují potřebu dlouhodobých bezpečnostních garancí, jiné upozorňují na ekonomické náklady a na skutečnost, že žádný konflikt nemůže pokračovat bez politického řešení donekonečna.

Ankara tak nebude pouze vojenským summitem. Bude také testem schopnosti NATO nacházet společnou strategii ve světě, kde se zájmy spojenců ne vždy překrývají.

České zastoupení může vyřešit politická dohoda

Pozornost si zaslouží také otázka české účasti. Debata o tom, zda má Českou republiku na summitu reprezentovat prezident Petr Pavel nebo premiér Andrej Babiš, není pouze otázkou protokolu. Ve skutečnosti odráží širší diskusi o rozdělení kompetencí mezi prezidentem a vládou v oblasti zahraniční a bezpečnostní politiky.

Prezident Pavel disponuje mimořádnou zkušeností z aliančních struktur a jeho profesní život je s NATO dlouhodobě spojen. Premiér Babiš však stojí v čele vlády, která podle českého ústavního pořádku odpovídá za zahraniční politiku státu a současně rozhoduje o složení oficiálních delegací.

Po vyhodnocení dosavadních veřejných vyjádření i současné politické situace vše naznačuje tomu, že výsledné řešení bude především politickým kompromisem. Neočekáváme variantu, při níž by oba představitelé vystupovali současně jako vedoucí představitelé české delegace. Takový postup by totiž mohl vyvolávat zbytečné otázky, kdo vlastně Českou republiku na jednáních zastupuje.


Takový postup by umožnil respektovat ústavní odpovědnost vlády za zahraniční politiku a současně využít odbornou autoritu prezidenta v oblasti obrany a bezpečnosti. Z pohledu premiéra by navíc šlo o pragmatické a diplomaticky citlivé řešení, které by zabránilo tomu, aby se domácí politické spory staly tématem mezinárodního summitu.

Bez ohledu na konečnou podobu české delegace však bude podstatnější něco jiného. V Ankaře se nebude rozhodovat o tom, kdo pronese více projevů nebo kdo se objeví na větším počtu fotografií. Rozhodovat se bude o budoucím směřování NATO, o rozsahu evropských obranných závazků a o tom, jakou podobu bude mít bezpečnostní politika Západu v době rostoucí geopolitické nejistoty.

Právě proto může být summit v Ankaře jedním z momentů, kdy se ukáže, zda NATO zůstává skutečně soudržnou aliancí, nebo zda se postupně mění ve společenství států, které sice sdílejí společnou obranu, ale stále častěji sledují vlastní národní priority.