Rozhovor náčelníka Generálního štábu Armády ČR Miroslava Hlaváče pro deník Právo nese titulek „Na nové hrozby musí armáda reagovat rychleji“. V popisu vojenského prostředí má generál v mnohém pravdu. Moderní válka mění význam dronů, protivzdušné obrany, raketových systémů i rychlosti zavádění nových technologií. Správná je také jeho myšlenka, že armádu nelze modernizovat jen nákupem tanků nebo dronů a že důležitá je připravenost celého státu.
U poslední věty však začíná problém. Jakmile rozhovor přechází od armády k odolnosti státu a společnosti, hranice mezi vojenskou obranou, civilní ochranou, krizovým řízením a dlouhodobou přípravou obyvatelstva se rozostřují. Mluví se o IZS, krytech, přípravě občanů, vojenském výcviku i odolnosti společnosti, ale chybí přesvědčivá odpověď na základní otázku: kdo má za kterou část odolnosti odpovídat a kdo z jednotlivých částí vytváří jeden funkční systém? To není akademický spor o kompetence. Je to jedna z nejdůležitějších bezpečnostních otázek současnosti. Pokud není toto rozdělení jasně čitelné ani z veřejného vystoupení člověka stojícího v čele české armády, je to varovný signál.
Armáda má bojovat. Odolnost musí zajistit celý stát
Zkušenosti z Ukrajiny i dalších současných konfliktů ukazují, že moderní válka dávno nekončí na bojišti. Útoky směřují proti energetice, dopravě, telekomunikacím, průmyslu, logistice i dalším prvkům kritické infrastruktury. Drony, přesné raketové údery, kybernetické operace a další technologie stírají někdejší hranici mezi frontou a týlem. Stát proto nemůže svoji bezpečnost měřit pouze počtem vojáků, tanků, letadel nebo systémů protivzdušné obrany.
NATO chápe odolnost podstatně šířeji. Civilní připravenost má podle Aliance tři základní funkce: zachování kontinuity vlády, základních služeb obyvatelstvu a civilní podpory vojenských operací. Mezi základní požadavky patří odolnost energetiky, potravin a vody, zdravotnictví, civilních komunikací či dopravy. NATO současně výslovně upozorňuje, že samotné vojenské síly jsou na civilním a komerčním sektoru zásadně závislé.
To je podstata, která se v české debatě stále ztrácí. Armáda má být připravena bránit zemi a bojovat. Ministerstvo vnitra, hasiči, policie, kraje a obce mají své úkoly při zajišťování vnitřní bezpečnosti, krizového řízení a ochrany obyvatelstva. Provozovatelé kritické infrastruktury musejí udržet nebo rychle obnovit základní služby. Nemocnice musejí zvládnout mimořádné zatížení, telekomunikace potřebují záložní kapacity a dopravní systém musí být schopen současně podporovat civilní život i vojenské přesuny.
Česká vláda ostatně sama přiznala potřebu lepšího propojení vnitřní a vnější bezpečnosti. Při zahájení revize krizové a obranné legislativy rozdělila gesce mezi Ministerstvo obrany a Ministerstvo vnitra a stanovila potřebu řešit civilní ochranu, krizové řízení, základní potřeby obyvatelstva, průmysl, logistiku i bezpečnost dodávek.
Představme si blackout doprovázený kybernetickým útokem, omezením mobilních sítí, problémy železniční dopravy a narušením zásobování. Nemusí padnout jediný výstřel a stát může čelit mimořádně závažné bezpečnostní krizi. Armáda může pomoci, ale nemůže být univerzální odpovědí. Odolný stát není stát, který na každý problém pošle vojáky. Odolný stát je ten, jehož základní struktury dokážou fungovat i tehdy, když jsou vystaveny mimořádnému tlaku.
POKOS je pod Generálním štábem. Kde jsou výsledky?
V tomto bodě je Hlaváčův výklad ještě problematičtější. Česká republika totiž už má Koncepci přípravy občanů k obraně státu 2025–2030. Tento dokument je ve své diagnóze překvapivě otevřený. Přiznává, že systém přípravy občanů je nedostatečně rozpracovaný. Má stát na čtyřech pilířích: vzdělávání, spolupráci s nevládními organizacemi, plánování obrany a strategické komunikaci. Koncepce přitom konstatuje, že praktické zahrnutí přípravy občanů do plánování obrany neprobíhá a pilíř strategické komunikace zcela chybí. To není kritika opozice ani médií. To je diagnóza státu, kterou stát napsal sám o sobě.
POKOS se mezitím organizačně posunul blíže ke Generálnímu štábu. O to naléhavější je otázka, co se po této organizační změně skutečně změnilo v přípravě společnosti a jakou roli má POKOS v celkovém systému odolnosti sehrát. Nestačí pořádat přednášky nebo říkat lidem, že mají být připraveni. Samotný POKOS už dnes počítá nejen s bezpečnostní tematikou, ale také s branně-sportovními a technickými dovednostmi, fyzickou kondicí a přípravou na dopady krizových situací, včetně těch nevojenských. Koncepce navíc otevřeně vychází z celospolečenského přístupu a počítá se zapojením nevládních organizací.
Zvláštní význam mají děti a mládež. Dnešní školáci budou za deset či dvacet let zdravotníky, techniky, hasiči, policisty, vojáky, pracovníky energetiky, představiteli samospráv nebo rodiči. Odolnost proto nelze začít vytvářet teprve v okamžiku, kdy vláda vyhlásí krizový stav. Buduje se fyzickou zdatností, psychickou odolností, první pomocí, schopností spolupracovat, orientovat se v krizové situaci, pracovat s informacemi a převzít odpovědnost za sebe i své okolí. Česká republika nepotřebuje militarizovat děti ani společnost. Potřebuje připravovat občany, kteří při první vážné krizi nezůstanou pouze pasivně čekat, až jim stát všechno zajistí.
Strategií máme dost. Teď potřebujeme měřitelné výsledky
Paradoxem je, že širší chápání odolnosti už proniklo i do vládních dokumentů mimo obranu. Programové prohlášení vlády označuje pravidelný pohyb za prostředek posilování psychické a fyzické odolnosti a sport za strategický faktor ovlivňující mimo jiné obranyschopnost, vzdělávání a sociální soudržnost. Vláda současně požaduje, aby podpora pohybových aktivit byla meziresortní prioritou zahrnující také školství a obranu.
V červenci vláda schválila také Akční plán podpory sportu 2027. Směr je správný. Jenže tady končí strategie a začíná realita. Pokud má sport skutečně zvyšovat fyzickou a psychickou odolnost populace, musí následovat konkrétní programy a měřitelné výsledky. Kolik dětí a dospělých má být zapojeno? Jak se má změnit jejich fyzická zdatnost? Kolik trenérů a pedagogů bude připraveno? Jaké dovednosti mají občané získat? Jak budou výsledky měřeny a kdo ponese odpovědnost, pokud se nedostaví?
Stejná otázka platí pro obrovskou infrastrukturu občanské společnosti. Česká republika má dobrovolné hasiče, sportovní svazy, kynology, radioamatéry, potápěče, technické a další spolky sdružující lidi s konkrétními schopnostmi. Nemají se stát pomocnou armádou. Stát by však měl vědět, jaké schopnosti má k dispozici, podle jakých standardů jsou lidé kvalifikováni a jak je může při konkrétním typu krize zapojit.
Největší slabina českého systému je v tom, že máme Ministerstvo obrany a Generální štáb, Ministerstvo vnitra, policii a hasiče, POKOS, školy, samosprávy, sportovní a další spolky, provozovatele kritické infrastruktury a řadu strategií a koncepcí. Každý drží část skládačky. Stále ale není dostatečně vidět, kdo z ní skládá funkční celek a podle jakých měřitelných výsledků poznáme, že je Česká republika skutečně odolnější. Proto je Hlaváčův rozhovor důležitější, než se může zdát. Problém není v tom, že by náčelník Generálního štábu nerozuměl moderním zbraním. Jeho popis vojenských hrozeb je v řadě bodů přesný. Znepokojivé je, že při debatě o připravenosti celého státu není dostatečně jasně odděleno, co má dělat armáda, co civilní bezpečnostní systém a co musí dlouhodobě budovat celá společnost.
Armáda musí umět bojovat. Policie a hasiči zvládat bezpečnostní a záchranné úkoly. Obce udržet základní služby. Kritická infrastruktura fungovat i pod tlakem. Školy, sport a spolky pomáhat vytvářet fyzicky, psychicky a prakticky připravenější společnost. Úkolem státu je všechny tyto schopnosti propojit, určit odpovědnost a měřit výsledky. Pokud to neumíme jasně popsat ani při debatě na úrovni náčelníka Generálního štábu, problémem není jeden nepřesný rozhovor. Problémem je, že Česká republika zatím o odolnosti mluví rychleji, než ji skutečně buduje.
(Kycnl, prvnizpravy.cz, repro: czdefence)
Zdroje: 1. NATO – Resilience, civil preparedness and Article 3; 2. Koncepce přípravy občanů k obraně státu 2025–2030; 3. Ministerstvo obrany – Koncepce POKOS a celospolečenský přístup; 4. POKOS – tematické oblasti přípravy občanů; 5. Vláda ČR – Akční plán podpory sportu 2027
