Nejpřekládanější slovenský spisovatel Jozef Banáš v termínu hlavní mediální proud vynechává „ú“ ve slůvku „prúd“ a je z toho půvabná slovní hříčka „medilání prd“ velmi výstižně charakterizující i ten „mééédyja mejnstrým“ v tom tzv. „Česku“, kde se ale ve slově proud vynechává buď „ou“, anebo „pr“ a je to hezky česky „sichr“ tuplem = buď nediální prd, anebo mediální oud – vyberte si podle situace a vůbec.  

Kupka poskytl rozhovor jednomu z toho seznamu těch mrtvých proudů (vodáci tomu říkají „línej volej“) toho media mainstreamu, ale opět – výsledek nic moc. Ostatně, jak taky jinak, že? Kupka v tom rozhovoru střílí góly do vlastní branky, vesměs v podobě sérií starých mediálních nesmyslů, jako by naslepo pálil salvy vetchých dronů jak se říká „pánubohu do oken“. Inu, nic ho to nestojí – asi tak ve stylu „nám je to jedno, na nás to neplatí, my si dáme zahrát, on to někdo zaplatí“. (Jenže – všeho do času.)    

Ten „rozhovor“ je de facto jen další nepovedená rychlo-agitka předčasného výronu do podzimní předvolební kampaně. Kupka v něm ale zase jaksi neuspěl. Jednak se tam až příliš exhibičně obnažuje v mediálně právních nepřesnostech, což je obecně špatně – jak objektivně pro ODS, tak subjektivně pro něj osobně. Poslanec a šéf té rádoby partaje „v čele“ parlamentní opozice by rozhodně neměl používat zmateční termíny a měl by si dávat záležet na čistotě právních pojmů (když tedy je už „henten oný“ legislativec a tvoří ty zákony). Kupka by si určitě neměl dovolit riziko používání nesmyslů (de iure i de facto), jako jsou např. slova „veřejnoprávní“ TV na místo toho správného termínu TV / média „veřejné služby“. A podobně nesmyslný hřích je také sousloví „koncesionářské poplatky“ = vskutku anachronismus a profesionální chyba k pohledání. 

Dneska už se víc odborně degradovat nelze. Protože dneska už dávno všichni vědí, že tzv. „koncesionářský“ poplatek neexistuje právně ani fakticky, ale že tu máme už po několik desetiletí jen TV poplatek (stejně, jako i rozhlasový poplatek), a že koncese je (v právu i v praxi) něco úplně jiného. A stejně je to i s dalším právním nesmyslem těch „veřejnoprávních médií“ = správně médií veřejné služby – a to už je tady rovněž po několik desetiletí v praxi všeobecně známo. Jenže jsou tu „experti“, co jim to stále ještě nedošlo a jsou tu ignoranti, co jim to nedojde asi nikdy – a ti s tím jejich neodpovědným přístupen k odpovědnosti nemají co pohledávat ve funkcích, kde jen zabírají místo těm lepším a schopnějším. (A pozor – brzy budou další volby.)

Totiž jak politici (a zákonodárci především), tak i média mají prvořadě v popisu práce posilování právního vědomí občanů a celé veřejnosti – ale nikoli činnost s opačným výsledkem. Taková média a takové politiky veřejnost nechce a nepotřebuje.