Kontrola NKÚ zveřejněná 27. dubna 2026 přinesla závažná zjištění. Správa železnic vynaložila do konce června 2025 na přípravu rychlých železničních spojení již 5,6 miliardy korun. Přesto nebyly do ukončení kontroly v říjnu 2025 určeny zdroje financování výstavby, dokončena potřebná jednání se sousedními státy ani dostatečně prokázány očekávané ekonomické přínosy. Ministerstvo dopravy a Správa železnic namítly, že kontrola hodnotila předchozí podobu projektu. Nová koncepce se soustředí na tři hlavní směry: spojení Prahy s Drážďany, trasu přes Brno směrem k Rakousku a Slovensku a spojení Přerova s Ostravou a Polskem. Podle ministerstva se tím původní předpokládané náklady 1,2 bilionu korun snížily přibližně na polovinu.
Správa železnic namítá, že postupovala v souladu se zákonem a dodatky odrážely složitost projektování. NKÚ ostatně nezjistil porušení právních předpisů. Zůstává však podstatná otázka hospodárnosti. Jestliže lze cenu některých přípravných zakázek zvýšit na více než dvojnásobek, musí stát přesvědčivě vysvětlit, proč původní soutěž nepředpokládala skutečný rozsah potřebných prací.
Rychlost 320 kilometrů za hodinu není zárukou přínosu
Hlavním argumentem pro vysokorychlostní železnice je zkrácení cestovních dob, zvýšení kapacity dopravní sítě a lepší propojení českých regionů s Evropou. Tyto přínosy nelze zpochybňovat jako celek. NKÚ však upozornil, že jejich dosažení závisí na podmínkách, které stát zatím dostatečně nezajistil. Příkladem je návaznost nových tratí na stávající železniční uzly. Podle harmonogramů kontrolovaných NKÚ měla být vysokorychlostní trasa Praha–Brno–Břeclav zprovozněna do roku 2036, zatímco modernizace pražského železničního uzlu se plánovala až na rok 2047. Ministerstvo namítá, že rychlé vlaky mohou do Prahy přijíždět i před dokončením modernizace uzlu. To je možné, ale zůstává otázkou, zda stávající infrastruktura umožní plně využít očekávanou kapacitu a časové úspory.
Další rozpor vzniká mezi rychlostí a dostupností. Má-li vysokorychlostní železnice podporovat rozvoj regionů, musí v nich vlaky zastavovat. Každá zastávka však prodlužuje cestovní dobu. Evropský účetní dvůr již dříve upozornil, že jedna mezistanice může znamenat prodloužení jízdy v průměru o čtyři až dvanáct minut. Stát proto musí jasně určit, jakou službu chce za stovky miliard vybudovat. Zda především rychlé spojení největších měst a zahraničních center, nebo dopravní systém dostupný také menším regionům. Oba cíle lze kombinovat, ale jejich ekonomické výsledky budou rozdílné.
Bez jasných priorit hrozí další miliardový účet
Největší slabinou projektu zůstává financování. Stát počítá s evropskými fondy, úvěry Evropské investiční banky a případným zapojením soukromého kapitálu prostřednictvím projektů PPP. Žádný z těchto nástrojů však neodstraňuje potřebu dlouhodobého financování ze státního rozpočtu. Evropské dotace bude muset Česká republika získat v soutěži s dalšími projekty. Úvěry bude nutné splatit a soukromí investoři očekávají návratnost. Ani postupná výstavba neznamená, že se stát budoucím závazkům vyhne. Pouze je rozloží do delšího období.
Na Ostravsku se příprava přece jen posunula. Dopravní a energetický stavební úřad vydal 11. listopadu první nepravomocné povolení pro předstihovou stavbu související s VRT Moravská brána. Týká se náhradních tůní pro chráněného čolka velkého v Poodří, nikoli samotné vysokorychlostní železnice. Jde o nezbytný krok při ochraně přírody, současně však připomíná, kolik přípravných etap zbývá před zahájením hlavní stavby. Vysokorychlostní železnice může českému hospodářství přinést významné výhody. Může uvolnit kapacitu stávajících tratí pro nákladní dopravu, zkrátit cestování mezi hospodářskými centry a posílit mezinárodní obchodní vazby. Žádný z těchto přínosů však nevznikne automaticky pouhým dokončením kolejí.
Vláda musí doložit očekávaný počet cestujících, provozní model, náklady na údržbu, hospodářské dopady a především způsob financování jednotlivých etap. U každé z nich musí být jasné, zda může samostatně fungovat, nebo její přínos závisí na dokončení dalších nákladných staveb. Česko nepotřebuje rozhodovat mezi moderní železnicí a rozpočtovou odpovědností. Potřebuje obojí. To však znamená připustit, že některé stavby budou muset počkat a jiné se možná neuskuteční vůbec. O jejich pořadí mají rozhodovat skutečné potřeby a měřitelné přínosy, nikoli velikost projektu nebo politická atraktivita slibované rychlosti.
Největším rizikem vysokorychlostních tratí není to, že budou drahé. Je jím možnost, že stát postupně utratí stovky miliard, aniž by dokázal prokázat, že zvolil ekonomicky nejvýhodnější dopravní řešení. Dokud vláda nepředloží věrohodný investiční a finanční plán, zůstane vysokorychlostní železnice především ambiciózním příslibem. A v době rostoucího zadlužování si Česká republika nemůže dovolit, aby o dalších stovkách miliard rozhodovaly především politické sliby namísto přesvědčivých ekonomických propočtů.
Zdroje: 1. NKÚ – Na efektivní výstavbu vysokorychlostních železnic není ČR připravena; 2. Ministerstvo dopravy – Aktualizovaná koncepce rychlých spojení a reakce na NKÚ; 3. Ministerstvo dopravy – Příprava železničních staveb v roce 2027; 4. ČTK – Podpis smlouvy o vysokorychlostním spojení s Německem; 5. iDNES.cz – Financování přípravy rychlodrah v roce 2027; 6. Zdopravy.cz – Zásobník 430 železničních projektů za 2,3 bilionu korun; 6. Zdopravy.cz – První povolení pro VRT na Ostravsku








