Dnes se jí v triviální češtině říká „letadlo“ a umělá ne-inteligence, módně AI, ji popisuje jako „podvodný obchodní model“. Ten má učinit z hráčů, kteří důvěřují v nabytí bohatství, alespoň malého boháče, píše Zdeněk Zbořil v komentáři pro Prvnizpravy.cz.

Není to žádná novinka a všichni, kdo propadají hráčské vášni ji dobře znají a často i hrají více než půl století. Její princip je jednoduchý.  Úspěch závisí na angažování stále nových účastníků ochotných být zařazeni do jednoduchého schématu. Stačí zaplatit vstupní poplatek a dostane se jim práva inkasovat od dalších účastníků této hry. Jen ale od těch, které se mu podaří přesvědčit, že stojí za to se do takového řekněme jen riskantního podniku vstoupit. Ti pak zaplatí, podobně jako jejich vyzyvatel, opět nějakou částku, jejíž část si ponechá organizátor hry. 

Jak nám vysvětlí wikipedie, „pyramidové schéma nenabízí žádný dodatečný kvalitní produkt ani službu. V praxi takový model nefunguje (vydělají na něm jen jeho organizátoři a ti z účastníků, kteří vstoupili na začátku), neboť počet potřebných účastníků roste exponenciálně. Proto také název pyramidové schéma, které naznačuje růst počtu účastníků po každém úspěšném kole. Jednoduchý výpočet ukazuje, že růst účastníků již po několika kolech přesahuje všechny rozumné meze a pro úspěšné pokračování by se musela zapojit do hry veškerá lidská populace“.

Počátky těchto her, jehož jednoznačným výsledkem je  pro většinu zúčastněných ztráta času a peněz. Proto, ačkoliv doba jejich vzniku se datuje už do třicátých let 20. století, je tato hra, přesněji obchodní model, považována za nelegální.

Letadlo se stalo populární v polistopadovém sametovém Československu, ČSFR a nakonec i v ČR. V době, kdy se nejrůznější podobné „projekty“ stávaly, a možná ještě dodnes jsou, typickými znaky státem propagované transformace,  privatizace a restituce.

Tchajwanské letadlo, jehož osud právě v těchto dnech prožíváme, je opět něco tak trochu dramatického. Konečně v zemi, kde je všechno výzvou, musí to být také melodramatem, i když se hraje z tradičními rekvizitami. 

Ve dnech, kdy se před soudem objevuje „zločinné spiknutí“ s krycím jménem „Dozimetr“ nebo, kdy se některým významným politikům a političkám podezřele přiblížil projekt s kryptoměnou „Bitcoin“, se proto musel objevit spor o armádní speciál, který narůstá do rozměrů téměř olbřímích.  Pomineme-li, že předseda Senátu věnoval snad nejméně půlhodinu svého času rozčilení nad tím, že mu vláda doporučila letět za státní peníze jen v pohodlí třídy byznys, nelze přehlédnout, že jeho obavy se týkaly také jeho doprovodu. Ten zlovolní žurnalisté uváděli v počtu od 15 do 30 VIP a sám pán předseda tvrdil, že mnohahodinový pobyt všech cestovatelů v jednom vojenském letadle chtěli všichni využít k projednání příprav s místními i dovezenými podnikateli, reprezentanty  kulturní obce a akademického prostředí. Jejich jména sice neuvedl, ale lze předpokládat, že to byli lidé vážení, kteří alespoň na Tchaj-wanu budou vzájemným vztahům prospěšní. I když pro případné budoucí vztahy s Čínskou lidovou republikou budou asi doživotně stigmatizováni.

Je ovšem také známou skutečností, že cesty některých poslanců a senátorů, podobně jako prezidenta republiky a ex-premiéra, byly veřejností vnímány s podezřením, že nebyly dobře připraveny, a že to byly jenom  špatně utracené peníze. Abychom nebyli příliš kritičtí, vzpomeňme jen jednodenní návštěvu premiéra Fialy v nejlidnatější islámské zemi Indonésii, ausgerechnet  v první den ramadánu, nebo pověstnou výpravu poslanců a personálu parlamentu na Machu Picchu. A také jejich pozdějšího vysvětlování, proč zrovna tam museli studovat sociální poměry zaniklé civilizace.

Nevím, jak je to dnes s celním odbavováním a doprovodem třeba předsedy Senátu nebo dokonce i autorit ještě vyšších, ale předpokládám, že je jiné než u běžných cestovatelů, kteří vyrážejí v jejich společnosti za svými podnikatelskými aktivitami. Ale jistě jsou to lidé nerozhazovační a umějí zacházet se svými finančními prostředky obezřetně. A tak by se jim mohla ochotná pomoc předsedy Senátu hodit.

Ale nezapomínejme ani na ty další jedno- až dvoudenní cesty některých významných osobností naší doby. I oni si musí občas zaskočit do blízké nebo  vzdálenější země, i když si myslíme, že by se to stačilo vyřídit třeba jen šifrovaným mobilem. Chtělo by se dokonce říct, že museli někde na místě podepsat úpisy vlastní krví. A protože máme za sebou nedávnou maďarskou zkušenost s převozem peněz a zlatých cihel přes hranice za podivných okolnosti, nesmíme se tvářit, jako kdybychom o tom nevěděli.