Náhlé a v podstatě násilné pozastavení světové ekonomiky nemá žádnou historickou obdobu. Navíc je doprovázeno značnou dávkou nejistoty, jak s ohledem na délku odstávky, tak s jejími důsledky v oblasti hospodářství, ale zejména geopolitiky. Svět po konci pandemie zkrátka bude jiný než před ní. To představuje jedinou jistotu, kterou dnes máme.
O jeho možné podobě mohou vypovídat reakce a kroky jednotlivých států (a nadstátů), ale výsledný model jeho nového uspořádání zatím každý odhaduje dle svého vnitřního přesvědčení a míry svého bytostného optimismu či pesimismu. Odhady se pohybují mezi dvěma krajními póly. Jedni očekávají (případně se obávají) následného utužení globalizace, druzí doufají, že restart naší civilizace povede naopak k rozvolněnému multipolárnímu modelu světového uspořádání, o nějž usilují hlavně Čína, Ruská federace a jejich spojenci.
Pomalu nastupující ekonomická krize vskutku nevídaných rozměrů pak přináší stejně nepředstavitelná bezpečnostní rizika, zejména válečnou hrozbu. Nebude to opakování světové války, kterou před 90 lety připravila zatím největší hospodářská deprese v dějinách, ale podobně jako tenkrát, tím nejohroženějším kontinentem se zase stane Evropa. Vyhaslé, zmrazené a doutnající konflikty na jejích hranicích a v bezprostředním sousedství se mohou kdykoliv zase rozhořet, jak nám ukazuje eskalace napětí mezi Tureckem a Řeckem.
Šlo by o válečný střet onoho pověstného hybridního charakteru, kde by vedle tureckých územních nároků motivovaných objevy nových ložisek ropy ve Středozemním moři, hráli hlavní roli migranti z nejchudších zemí Afriky a Asie, kteří by měli v tureckém zastoupení obsadit řecké ostrovy. Momentálně by mohli fungovat jako bakteriologická (koronovirová) zbraň. Nečinnost EU a NATO by zajistila Erdoganovi oddaná turecká menšina v Německu a muslimské enklávy v dalších západoevropských zemích.
K takovým chmurným scénářům možného vývoje světa po pandemii mě vedou informace o budoucím nedostatku potravin. Stále více států následuje Ruskou federaci, která uvalila embargo na vývoz obilí. Důsledky následného zdražení před deseti lety ukázalo Arabské jaro a ještě neskončené občanské války v Líbyi a Sýrii. Po dobách nadbytku a plýtvání se objevuje přízrak budoucí nouze. Jak ukázaly nákupní horečky v začátku koronavirového resetu, jde o velmi silný psychologický faktor i na Západě, kde hlad naposledy zažili před 70 či 75 lety.
Na zásadní otázku, jak se krize a restart ekonomiky dotkne České republiky, zatím nelze odpovědět. Především proto, že vzhledem k naší poloze a velikosti budeme mít jen omezené možnosti dění ovlivnit. Obávám se však, že na dobu rouškovou nebudeme vzpomínat ve zlém. Později bude hůř. Zůstane jeden poznatek, na nějž bychom už nikdy neměli zapomenout. Koronavirus zapůsobil jako sérum pravdy a odhalil smýšlení politiků a institucí u nás a v rámci EU. Vedle celkem pochopitelné bezradnosti se ukázala nadbytečnost organizací schopných fungovat jen za dobrého počasí.
Za nejhorší zjištění však považuji to, že počet politiků, kterým by nijak nevadilo, kdyby se naše populace o nějaké to procento snížila v důsledku pandemie, pokud na tom mohli vydělat (případně jen neprodělat) je poměrně vysoký. Myslím, že nejsem sám, kdo si je bude pamatovat, a kdo si to bere osobně. Doba, která přijde, nám dá dostatek příležitostí jim to připomenout, nebo vrátit. Restart naší civilizace nejspíš bude hodně dramatický.
(rp,prvnizpravy.cz,foto:arch.)
