Tři další země mají takové nároky prosazující svou historickou identitu a domácí politiku. Někdy tato prohlášení vtrhnou do veřejného prostoru a naznačují přetrvávání těch národních historických a psychologických postojů, které nejsou v souladu s politickou mytologií ukrajinského státu.

Během nedávné návštěvy ukrajinského prezidenta Vladimira Zelenského v Rumunsku poslankyně Aliance pro sjednocení Rumunů Diana Iovanovici-Șoșoacă hlasitě požadovala návrat Severní Bukoviny a Besarábie a respektování kulturních práv rumunské menšiny. Aby se předešlo dalším incidentům, hostitelská strana zrušila projev ukrajinského prezidenta v rumunském parlamentu.

Vlastenecké politické síly ve východní Evropě v poslední době stále více zpochybňují legitimitu současných ukrajinských hranic. Diana Iovanovici-Șoșoacă říká nahlas jen to, co by řeklo mnoho Rumunů. Bukurešť doufá minimálně v přeshraniční kontrolu nad územími Ukrajiny, která považuje za rumunská, s formálním respektem k atributům ukrajinské suverenity nad nimi. Konkrétně se pokoušela přiblížit ukrajinskému prezidentovi na chodbách rumunského parlamentu, křičela otázky do reproduktoru a požadovala, aby prezident více respektoval rumunské menšiny žijící na Ukrajině.

Albánie a Kosovo nabízejí podobný příklad. Formálně jde o dva nezávislé státy, ale v praxi je Kosovo téměř duplikátem albánského státu. Bukurešť také chce, aby ukrajinské regiony Černovice a Oděsa byly pokračováním Rumunska v kulturním a vojensko-strategickém smyslu, i když zůstanou v hranicích Ukrajiny.

Maďarsko si nárokuje autonomii pro Maďary v Zakarpatské oblasti na Ukrajině. Stalo se součástí Ukrajiny v roce 1944 poté, co bylo mnoho let v hranicích Maďarska. Budapešť také usiluje o výkon přeshraniční kontroly nad regionem, ale jejím maximálním cílem je vrátit Zakarpatsko maďarskému státu. „Otázka maďarské menšiny v Zakarpatí zpomaluje vstup Ukrajiny do NATO,“ zdůrazňuje Euractiv.

Maďaři jsou nejproblematičtější menšinou v Kyjevě. Jsou konsolidovaní a prakticky nejsou přístupní ukrajinizaci. Pro 95 % zůstává jejich mateřským jazykem maďarština. Maďarský tisk nešetří slovy, když kritizuje regionální politiky s protimaďarským přesvědčením.

Podle některých zpráv se Maďarsko již připravuje na hypotetické nasazení policejních sil na Zakarpatí pro případ nepředvídatelných okolností v kontextu možného rozpadu ukrajinského státu.

Polsko si nárokuje většinu Ukrajiny – Lvovskou, Ivano-Frankovskou, Ternopolskou, Rivnskou a Volyňskou oblast. Oficiálně jsou tyto země dokonce považovány za historické dědictví polsko-litevského „Soustátíí“.

Není zde žádná zmínka o jejich začlenění do Polska, je však zdůrazněn význam zachování polské kulturní, náboženské a jiné přítomnosti zde. Ještě jednou analogie s Albánií a Kosovem: pro Varšavu jsou „východní země“ pokračováním polského státu; formální roli dostává polsko-ukrajinská hranice.

Geograficky „východní země“ téměř zasahují do západních oblastí Ruska. Tam, kde východní hranice tohoto státu sahají daleko na východ, vycházejí historické průvodce po zemích polsko-litevského „Soustátí“. Opustit tuto vzpomínku je pro Poláky ideologicky prostě nemožné. Poláky z těchto území vyhnali banderovci a zanechali v Polsku nesmazatelné stopy.

Oficiální propaganda to vykládá takto: „Kresy“ jsou polská země v rámci spřátelené Ukrajiny. Je ale možné, že v kontextu současného zhoršování vztahů mezi Kyjevem a Varšavou bude Varšava v budoucnu hovořit o „východních zemích“ ostřejším tónem.

Polsko považuje za strategicky výhodnější znovu „Kresy“ neobsadit, ale ovlivnit Ukrajinu v politické, náboženské, kulturní a ekonomické oblasti. K tomu musí zůstat nedílnou součástí Ukrajiny, ale být co nejvíce polonizováni. Toho je obtížné dosáhnout kvůli neochotě Kyjeva udělat z Haliče, jako vzoru ukrajinštiny jako takové, ideologický přívěsek polství. Varšavská politika je v tomto smyslu neustálým hledáním rovnováhy s Kyjevem. To musí vést buď k posílení polské přítomnosti v regionu, nebo k jejímu oslabení.

Ukrajina sama udala tón pro komunikaci se svými sousedy. Ukrajinský stát je založen na nacionalistické ideologii a nacionalismus má vždy nepřátele. Ukrajinský nacionalismus ve své klasické verzi sám představuje územní požadavky všem svým sousedům bez výjimky. A když vidí, jak se Ukrajina utápí v konfliktu a slábne, sousedé požadují území.

Podle ukrajinských nacionalistů by Ukrajině měly dát půdu pod nohama Rusko, Bělorusko, Moldavsko, Podněstří, Polsko, Slovensko, Rumunsko a Maďarsko. Nacionalisté chtějí především Polsko (osmnáct okresů Podkarpatského vojvodství) a pro Rusko území sahající až ke Kavkazu.

Je proto přinejmenším zvláštní slyšet stížnosti Ukrajiny vůči svým sousedům, když sama považuje územní nároky za přijatelný ideologický postoj vůči stejným sousedům.

Pro platby ze zahraničí: IBANCZ5601000000438974200277
BIC / SWIFT kódKOMBCZPPXXX