Když se mluví o pálení knih, většině lidí se vybaví nacistické Německo, inkvizice nebo totalitní režimy dvacátého století. Jen málokdo však ví, že k jednomu z nejznámějších případů ničení knih vědce došlo také ve Spojených státech. A ne během války, ale v roce 1956. Příběh rakouského lékaře a psychoanalytika Wilhelma Reicha dnes znovu obíhá sociálními sítěmi a vyvolává prudké spory mezi obdivovateli alternativní vědy, historiky medicíny i skeptiky.

Wilhelm Reich byl mimořádně kontroverzní osobností. Narodil se ještě v Rakousku Uhersku, studoval medicínu ve Vídni a patřil mezi nejvýraznější žáky Sigmund Freud. Zpočátku byl považován za talentovaného pokračovatele psychoanalýzy, ale postupně se od Freuda odklonil a začal rozvíjet vlastní teorie o lidské sexualitě, psychice a údajné životní energii, kterou nazval orgon.

Právě tady začíná příběh, který dodnes rozděluje odborníky. Reich tvrdil, že orgon je univerzální energie přítomná v přírodě, lidském těle i atmosféře. Sestrojil zařízení nazývaná orgonové akumulátory, ve kterých měli lidé sedět a údajně čerpat léčivou energii. Reich věřil, že tato energie může pomoci při psychických poruchách, chronické bolesti a dokonce i při rakovině.


V roce 1947 začal americký Úřad pro kontrolu potravin a léčiv FDA Reichovy aktivity vyšetřovat. Kritické články v médiích spustily lavinu podezření a federální úřady začaly orgonové akumulátory označovat za podvod. Reich reagoval stále radikálněji. Tvrdil, že proti němu stojí mocné zájmy a že soud nemá právo rozhodovat o vědeckých otázkách.

Když v roce 1954 soud zakázal přepravu orgonových zařízení mezi státy USA, Reich odmítl rozhodnutí respektovat. Nepřišel ani k některým soudním jednáním, protože tvrdil, že soudce není kompetentní hodnotit vědecké objevy. To se mu stalo osudným. Federální soud ho nakonec odsoudil za pohrdání soudem. A pak přišel okamžik, který dodnes působí téměř neuvěřitelně.

V létě roku 1956 federální úředníci dohlíželi na likvidaci jeho zařízení a následně také na ničení publikací. V newyorské spalovně skončilo přibližně šest tun knih, časopisů a vědeckých textů. Hořela díla jako Masová psychologie fašismu, Sexuální revoluce nebo Analýza charakteru. Některé z těchto knih přitom vznikly dávno před Reichovou teorií orgonu a měly význam i pro dějiny psychoanalýzy.  

Právě tento moment vytvořil z Reicha téměř mytickou postavu. Jeho zastánci tvrdí, že šlo o exemplární umlčení nepohodlného vědce. Kritici naopak připomínají, že americké úřady neútočily na psychoanalýzu, ale na komerční propagaci neověřených léčebných metod. Ani po sedmdesáti letech však není jednoduché zbavit se pocitu, že pálení knih v demokratické zemi představuje mimořádně nebezpečný symbol.


Reich nakonec skončil ve federálním vězení v Lewisburgu. Zemřel tam v listopadu 1957 na selhání srdce ve věku šedesáti let. Okolo jeho smrti se časem objevila řada konspiračních teorií, ale historické záznamy potvrzují oficiální příčinu smrti.  

Dnes je Reich zvláštní postavou dějin. Pro jedny vizionář, pro druhé člověk, který se postupně propadl do bludů a pseudovědy. Jenže právě zde se skrývá největší paradox jeho příběhu. Demokratická společnost by měla být schopna špatné teorie vyvracet otevřenou debatou a vědeckým ověřováním, nikoli spalováním knih.

Případ Wilhelma Reicha tak není jen historií jednoho excentrického psychiatra. Je i připomínkou, jak snadno mohou státy ve jménu ochrany veřejnosti překročit hranici, za níž začíná cenzura. A možná právě proto se o Reichovi stále znovu mluví. Ne kvůli orgonu, ale kvůli otázce, kterou po sobě zanechal: Co se stane, když moc začne rozhodovat o tom, které myšlenky smějí přežít?