Americká blokáda v oblasti Hormuzského průlivu vstupuje do další fáze a podle dostupných informací zasahuje klíčový zdroj íránských příjmů. Írán je přitom na exportu ropy existenčně závislý, když příjmy z tohoto sektoru tvoří významnou část jeho ekonomiky. Na první pohled jde o klasický mocenský nástroj, který má Teherán přinutit ke změně chování.

Jenže právě zde začíná problém, který přesahuje regionální konflikt. Blokáda totiž nedopadá pouze na Írán, ale i na jeho hlavního odběratele, kterým je Čína. Ta v posledních letech odebírá drtivou většinu íránské ropy přepravované po moři. Čínský prezident Si Ťin-pching v této souvislosti varoval, že „nesmíme dovolit, aby se svět vrátil k zákonům džungle“.

Tento výrok není náhodný. Nejde pouze o energetiku, ale o zásadní otázku, zda se mezinárodní pravidla začínají rozpadat pod tlakem jednostranných kroků velmocí. A právě zde se americká politika dostává do paradoxní situace. Snaží se oslabit Írán, ale současně poskytuje argumenty svému největšímu strategickému rivalovi.

Mezinárodní právo: Nástroj, nebo překážka?

Zásadní roli v celé situaci hraje Úmluva OSN o mořském právu (UNCLOS), která definuje pravidla pro využívání moří a oceánů. Podle této úmluvy je Hormuzský průliv mezinárodní vodní cestou, kde platí právo tranzitního průjezdu i v době konfliktu.


A právě zde se dostáváme k jádru problému. Čína dlouhodobě usiluje o redefinici pravidel v Tchajwanský průliv a v Jihočínském moři. Pokud nyní Spojené státy fakticky ukazují, že pravidla lze ohýbat, dávají Pekingu silný argument.

Jak upozornil bezpečnostní expert Carlyle Thayer, „stavilo by to precedens pro Čínu, kdyby tvrdila, že Tchajwanský průliv není mezinárodní vodní cestou“. Jinými slovy, krok Washingtonu může být využit k legitimizaci budoucí čínské blokády.

Čínská strategie a nové mocenské nástroje

Čína přitom není pasivním aktérem. Disponuje největším námořnictvem na světě a rozsáhlou flotilou civilních plavidel, která mohou fungovat jako neformální nástroj moci. V posledních letech navíc systematicky posiluje svou přítomnost v oblasti Indo Pacifiku.

Peking již dříve naznačil, že Tchaj-wan považuje za součást svého území a že nad přilehlými vodami uplatňuje svrchovanost. Čínské úřady opakovaně zdůrazňují, že „obě strany Tchajwanského průlivu jsou čínským územím a Čína požívá svrchovanosti“.


Další rozměr problému spočívá v důvěryhodnosti. Spojené státy dlouhodobě kritizují čínské kroky jako porušování pravidel. Jenže jak upozorňuje expertka Oriana Skylar Mastro, „naše důvěryhodnost je oslabena a to je velmi důležité“. Pokud se pravidla aplikují selektivně, ztrácí svou autoritu.

Důsledky, které mohou změnit světový řád

Celá situace ukazuje hlubší problém současného mezinárodního systému. Nejde jen o konflikt mezi USA a Íránem, ale o redefinici pravidel, na nichž stojí globální obchod a bezpečnost.

Blokáda může krátkodobě fungovat jako účinný nástroj tlaku. Existují náznaky, že přispívá k návratu jednání mezi Washingtonem a Teheránem. Jenže dlouhodobé důsledky mohou být opačné. Pokud se z blokád bez mandátu OSN stane nový standard, svět se posune k modelu, kde rozhoduje síla, nikoli právo.

A právě v tomto bodě získává Čína strategickou výhodu. Může vystupovat jako obránce mezinárodního řádu, zatímco Spojené státy budou vnímány jako aktér, který pravidla porušuje. Jak zaznělo v jedné z citací: „Všechny kroky, které Trump podniká, v tomto smyslu Číně pomáhají.“

Tento paradox je možná největším rizikem celé operace. Zatímco Washington sleduje okamžité cíle, může nevědomky přispívat k dlouhodobému posunu moci ve prospěch Pekingu.



Zdroj: https://time.com/article/2026/04/15/why-trump-s-strait-of-hormuz-blockade-may-be-a-gift-to-china/