Když archeologové objeví lidskou nebo zvířecí kost, jedna z prvních otázek zní: Jak je stará? Odpověď přitom není tak jednoduchá, jak by se mohlo zdát. Samotný vzhled kosti totiž často nestačí. O jejím stáří rozhoduje kombinace laboratorních analýz, chemických rozborů i pečlivého zkoumání místa nálezu. Díky moderním vědeckým metodám dnes mohou odborníci určit stáří mnoha kosterních pozůstatků s překvapivou přesností.
Nejznámější metodou je radiokarbonové datování, označované také jako datování pomocí izotopu uhlíku 14. Všechny živé organismy během života přijímají uhlík z okolního prostředí. Po smrti se jeho příjem zastaví a radioaktivní izotop uhlík 14 se začíná postupně rozpadat. Měřením jeho zbývajícího množství mohou vědci odhadnout dobu, kdy organismus zemřel. Tato metoda umožňuje datovat organické pozůstatky přibližně do stáří 50 000 let, výjimečně i o něco více, pokud je zachováno dostatečné množství uhlíku 14.
Radiokarbonové datování však není možné použít u všech nálezů. Aby bylo úspěšné, musí se v kosti dochovat organická složka, především kolagen. U velmi starých fosilií, starých stovky tisíc nebo miliony let, už organická hmota obvykle chybí. V takových případech vědci datují především horniny nebo sedimenty, ve kterých byly fosilie nalezeny, případně využívají jiné geologické metody určování stáří.
Velký význam má také samotný archeologický kontext. Kosti nalezené společně s keramickými nádobami, mincemi nebo jinými dobře datovanými předměty lze časově zařadit podle stáří těchto nálezů. Archeologové proto během vykopávek pečlivě zaznamenávají přesnou polohu každého objeveného předmětu. I drobná chyba při dokumentaci může významně zkomplikovat interpretaci celého naleziště.
Moderní laboratoře využívají také analýzu DNA, analýzy stabilních izotopů nebo mikroskopické zkoumání struktury kostí. Tyto metody samy o sobě stáří kostí neurčují, ale pomáhají zjistit původ člověka nebo zvířete, jeho příbuzenské vztahy, způsob života, složení potravy i prostředí, ve kterém žil. Ve spojení s radiokarbonovým datováním a dalšími metodami vytvářejí mnohem přesnější obraz minulosti.
Psali jsme: Poselství vytesané do skály přežilo 2 500 let
Vývoj těchto metod navíc stále pokračuje. Moderní přístroje dokážou analyzovat stále menší vzorky materiálu, takže lze zkoumat i mimořádně vzácné nálezy s minimálním poškozením. To je důležité zejména u unikátních lidských ostatků nebo vzácných fosilií, které představují nenahraditelnou součást světového kulturního a přírodního dědictví.
Určení stáří kostí dnes není založeno na jediném testu. Vědci obvykle kombinují několik nezávislých metod, jejichž výsledky vzájemně porovnávají. Právě propojení chemie, fyziky, geologie, biologie a archeologie umožňuje stále přesněji rekonstruovat minulost a odhalovat příběhy lidí i zvířat, kteří žili před stovkami, tisíci nebo desetitisíci let.
(mia, prvizpravy.cz, foto: zai)
Zdroje: 1. https://humanorigins.si.edu/
