Odpustek byl chápán jako způsob odpuštění časných trestů za hříchy (zpočátku počet dní pokání, později jako zkrácení trestu pobytu v očistci). Odpustky může člověk získat buď pro sebe, nebo pro duše v očistci. Proti kupčení (též kramaření, tzn. možnosti získání za peníze) s odpustky ve středověku vystupovali církevní reformátoři jako např. Jan Viklef, Jan Hus nebo Martin Luther. Zatímco Viklef a Luther odmítli odpustky zcela, Hus vystupoval pouze proti jejich získávání za peníze (navíc ve spojitosti s financováním války Jana XXIII.), píše Jan Kobza v komentáři pro Prvnizpravy.cz.
Tento historický úvod není samoúčelný. Upozorňuje totiž na fakt, že prostřednictvím prodeje odpustků získávala církevní i světská moc finanční prostředky na svoje (třebas i válečné) aktivity. Šlo tedy de facto o jakousi daň, kterou věřící (a těch tehdy bylo nepochybně téměř 100%) vykupovali své skutečné či domnělé hříchy. Ten, kdo definoval, co je a není hřích, pak byla zase církev a její světští spojenci. Komu to připomíná například 50. léta u nás, kdy různí Urválkové rozhodovali, kdo ze souzených „zločinců“ se dopustil jakého „zločinu“, není vůbec na omylu. Jakmile se sjednotí v jeden celek moc legislativní, vyšetřovací, soudní a trestní, máte před sebou totalitu. Z této neúprosné logiky se nevykroutíte.
A pokud se o to snažíte a snášíte sebevěcnější a sebevědečtější argumenty svědčící o nepravdě „žalujícího“ ve prospěch „žalovaného“, stáváte se sami souvěrci žalovaných a posléze žalovanými. Přečtěte si podrobně zápisy z politických procesů z počátku 50. let, vyšly knižně ve velkém nákladu, a myslím, že by stálo za to je reeditovat pro poučení dnešní generace, která má zjevně za to, že historie započala datem jejich narození, a že čím méně se dozví ve škole, tím víc budou „vědět“ a za to pak bojovat (viz Greta Thunbergová a Fridays for Future).
Tyto dějinné paralely jsou naprosto namístě v okamžiku, kdy nám Evropská unie vnucuje tzv. emisní povolenky a nutí nás, abychom je vtělili do našeho zákonodárství, což naše dnešní vrchnost namnoze také poslušně činí, až na výjimky, podmíněné poměrně krátkým časem dělícím nás od parlamentních voleb, v nichž by se jistě nevyjímaly dobře slogany o zpoplatnění oněmi povolenkami třeba v oblasti motorismu nebo bydlení. A tak tyto dvě části unijního diktátu minulý pátek koaliční strany vyňaly z vládního návrhu a nechali Poslaneckou sněmovnou proběhnout ten zbytek, který ovšem není o nic méně slaboduchý a vyděračský. Jde opět, jako u těch odpustků, o daň z hlavy každého, kdo se dopouští „karbonizace“, tedy zvyšování CO2 v ovzduší. Příslušné bruselské formulace jsou samozřejmě naprosto vágní a gumové, umožňují mnoho výkladů, z nichž ani jeden nelze označit jako „pro lidi“. Jde opravdu jen o další balíky peněz vytahované občanům a firmám z kapes, aby si unijní kuloáry mohly platit své mejdany a na sebe navázané neziskovky. Proč to neříct takto lapidárně.
Pobavil mně „zelenáč“ z profese, Martin Bursík, který se pokusil v Českém rozhlase hájit tržní podstatu a smysl emisních povolenek těmito slovy: „Jde o nejvíce tržní mechanismus, který v ochraně ovzduší, ochraně klimatu, můžete použít. Je založený na tom, že se do oběhu vpustí určitý objem povolenek. Znečišťovatelé, momentálně tedy těžký průmysl, elektrárenské společnosti a letectví, musí vše, co vypustí, pokrýt, a pokryjí to danou povolenkou. Ty se získávají v aukcích. Organizují je jednotlivé členské státy, ale mohou obchodovat i mezi sebou.“
Bursík však poněkud – při své tržní apologetice – opomněl dodat, že Emisní povolenka EU (EUA) je nástroj Evropské unie oficiálně mající vést ke snížení emisí skleníkových plynů. Povolenky jsou rozdělovány Evropskou komisí podle tzv. uhlíkové náročnosti jednotlivých národních ekonomik. Z Evropské komise putují povolenky do rukou státních zřízenců, kteří je rozdělí mezi producenty skleníkových plynů. Od vlastněného počtu povolenek se odvíjí, kolik emisí skleníkových plynů mohou subjekty vypustit do ovzduší za stanovené období. Čili oč jde? Opět zas jen o byznys vládnoucí garnitury ve prospěch jí samé. De facto o další zdanění skoro už jakékoli lidské činnosti s karbonizačním zdůvodněním.
Ale nejen lidské činnosti! Není to tak dávno, kdy jakási pomatená novozélandská premiérka žádala vybití všech tamních stád ovcí s tím, že výsledkem jejich pastvy je přílišná flatulence (vypouštění metanu a jiných plynů řitním otvorem). Ta dáma to neprosadila, protože se proti ní postavily všechny zemědělské svazy a farmy, ale už fakt, že něco takového ji vůbec mohlo napadnout, svědčí o neodvratném konci naší civilizace. Jenomže to bychom se museli zachovat podobně racionálně jako ti farmáři a zvolit si do čela někoho jiného, než jen poslušné loutky na nitkách vedoucích do Bruselu.
(rp,prvnizpravy.cz,foto:arch.)
