Vláda Andreje Babiše schválila návrh ministra spravedlnosti Jeronýma Tejce na změnu trestního řádu. Odvolací soudy by již nemohly závazně určovat soudům prvního stupně, jak mají hodnotit důkazy a k jakým skutkovým závěrům mají dospět. Změna vyvolala politickou debatu především kvůli kauze Čapí hnízdo. Tato souvislost však odvádí pozornost od širšího problému české justice. Některá složitá trestní řízení trvají mnoho let, rozsudky se opakovaně ruší a případy se vracejí k novému projednání. Náklady přitom nenese pouze stát, ale také obvinění, jejich rodiny a poškození. Skutečnou otázkou proto je, zda novela dokáže trestní řízení zkrátit, nebo naopak vytvoří prostor pro další průtahy.
Podstatou navrhované změny je omezení možnosti odvolacího soudu závazně zasahovat do skutkových závěrů nižší instance. Soudce, který přímo vyslýchá svědky a provádí dokazování, by měl mít větší samostatnost při hodnocení důkazů. Vyšší soud by nadále mohl rozsudek zrušit a věc vrátit, nemohl by však prvoinstančnímu soudci předepsat, jaké skutkové závěry má přijmout. Ministerstvo argumentuje ochranou nezávislosti soudců a zásadou bezprostřednosti dokazování. Návrh podle něj vychází také z podnětů České advokátní komory. Část soudců však upozorňuje, že omezení pravomocí odvolacích soudů může vést k častějšímu vracení případů a dalšímu prodlužování řízení.
Zde leží hlavní problém. Jestliže odvolací soud opakovaně ruší rozsudek, ale nedokáže zajistit odstranění vytýkaných nedostatků, může se případ pohybovat mezi dvěma instancemi celé roky. Výsledkem jsou další jednání, opakované dokazování a rostoucí náklady. České statistiky přitom ukazují výrazné rozdíly. Podle Ministerstva spravedlnosti trvalo v roce 2024 prvoinstanční trestní řízení u okresních soudů průměrně 149 dní. U krajských soudů, které rozhodují závažnější trestní věci, činil průměr 474 dní. Desetina nejdéle trvajících řízení u krajských soudů přesahovala 1 194 dní.
Jde přitom pouze o soudní fázi v prvním stupni, nikoli o celkovou délku trestního stíhání včetně vyšetřování a opravných prostředků. Z těchto údajů nelze tvrdit, že většina českých trestních řízení trvá deset let. U mimořádně složitých kauz však mohou jednotlivé fáze dohromady dosáhnout mnohaletého trvání. A zde by měla reforma přinést konkrétní řešení.
Evropská pravidla požadují rozhodnutí v přiměřené době
Právo na projednání věci v přiměřené lhůtě patří mezi základní záruky spravedlivého procesu podle článku 6 Evropské úmluvy o lidských právech. Evropský soud pro lidská práva posuzuje nejen složitost případu, ale také postup státních orgánů, chování účastníků a celkovou délku řízení. Nejde o požadavek, aby každý trestní proces skončil v pevně stanoveném počtu měsíců. Stát však musí zajistit, aby řízení neprovázely neodůvodněné průtahy. Ani skutečnost, že jednotlivé fáze probíhaly relativně rychle, nemusí omluvit nepřiměřenou délku celého procesu.
Evropská komise prostřednictvím pravidelného přehledu EU Justice Scoreboard sleduje délku soudních řízení, počet nevyřízených případů a schopnost soudů zvládat nově příchozí věci. Údaje evropské komise CEPEJ ukazují, že české trestní soudnictví jako celek dosahuje v mezinárodním srovnání poměrně příznivých výsledků. To však nevylučuje závažné problémy v jednotlivých dlouhotrvajících kauzách. Opakované rušení rozsudků představuje také ekonomickou zátěž. Stát hradí provoz soudů, práci soudců, státních zástupců, administrativy i další náklady dokazování. Každé nové projednání znamená další využití veřejných prostředků. Celkové náklady opakovaně vracených trestních kauz však nejsou v běžně zveřejňovaných statistikách samostatně vyčísleny.
Ještě citelnější mohou být dopady na obviněné. Mnohaleté trestní stíhání přináší nejistotu, psychickou zátěž, možné poškození profesní pověsti a značné výdaje na právní zastoupení. U složitých hospodářských kauz může smluvní odměna advokáta dosahovat desítek tisíc korun měsíčně, při intenzivní obhajobě i částek přesahujících 100 tisíc korun. Nejde však o zákonem stanovenou měsíční sazbu ani o obvyklou cenu každé trestní obhajoby. Skutečné náklady závisí na rozsahu práce, počtu úkonů a smlouvě s advokátem.
Vzniká tak otázka faktické dostupnosti spravedlnosti. Obviněný s dostatečným majetkovým zázemím může financovat dlouhodobou obhajobu podstatně snadněji než člověk s průměrnými příjmy. Právní řád sice zná ustanoveného obhájce a za zákonných podmínek také bezplatnou obhajobu či obhajobu za sníženou odměnu, tyto nástroje však neodstraňují všechny finanční a osobní důsledky dlouhého řízení.
Reforma musí zkrátit proces, nikoli pouze změnit pravomoci
Tejcova novela otevírá potřebnou debatu o vztahu mezi prvoinstančními a odvolacími soudy. Samotné omezení pravomocí vyšší instance však automaticky nezaručuje rychlejší rozhodování. Pokud odvolací soud ztratí možnost účinně napravovat některé skutkové nedostatky, může se počet opakovaných projednání naopak zvýšit.
Ministerstvo by proto mělo předložit konkrétní údaje o počtu opakovaně rušených rozsudků, délce takových řízení a jejich finančních nákladech. Stejně důležité je vyhodnotit, zda by odvolací soudy neměly ve vhodných případech samy doplnit dokazování a rozhodnout, místo aby věc opakovaně vracely. Řešením může být také důslednější příprava hlavního líčení, širší využívání elektronických záznamů, efektivnější plánování dokazování a přiměřené omezení zbytečných procesních prodlev. Všechny změny však musí zachovat právo na obhajobu, presumpci neviny a nezávislé hodnocení důkazů.
Pokud je trestní řízení pro soud nesprávně a nedostatečně připraveno, je soudní fáze procesu složitější a logicky se prodlužuje. Proto by významným krokem ke zrychlení a především také zkvalitnění trestního řízení bylo zakotvení možnosti, aby v některých případech bylo rozhodnutí soudu prvního stupně o vrácení věci k došetření konečné. Odvolací soudy totiž ve velkém procentu případů zastávají názor, že chyby přípravného řízení má odstranit či napravit samotný soud prvního stupně (což soud prvního stupně v praxi k takovému postupu nutí). I v tomto směru by tedy měla být diskuse vedena.
Zásadní tedy není politický spor o jedinou trestní kauzu. Rozhodující je, zda stát dokáže zajistit, aby i složité trestní řízení dospělo k pravomocnému výsledku v přiměřené době. Spravedlnost, na kterou člověk čeká deset let, může mít pro jeho život stejně závažné důsledky jako samotný rozsudek. Reforma trestního řádu proto musí být posuzována především podle toho, zda skutečně zkrátí řízení, sníží jejich náklady a zachová plnohodnotnou soudní kontrolu. Pouhá změna pravomocí mezi soudními instancemi tento problém sama nevyřeší.
(Kyncl, prvnizpravy.cz, foto: arch.)
Zdroje: 1. Vláda ČR – Výsledky jednání vlády 26. října 2026; 2. ČTK – Novelu omezující pravomoci odvolacích soudů podpořila vláda; 3. Ministerstvo spravedlnosti – České soudnictví 2024, výroční statistická zpráva; 4. Evropská komise – EU Justice Scoreboard 2025; 5. Rada Evropy – CEPEJ, údaje o českém soudnictví; 6. Evropský soud pro lidská práva – Výklad článku 6, právo na spravedlivý proces; 7. e-Sbírka – Advokátní tarif, vyhláška č. 177/1996 Sb.
