Světová zdravotnická organizace (WHO) na počátku pandemie covidu vystoupila s jednoznačným tvrzením. Dne 3. března 2020 její generální ředitel Tedros Adhanom Ghebreyesus prohlásil, že „COVID-19 je nový virus, vůči němuž nikdo nemá imunitu“. Právě tato věta se dnes stává předmětem ostré kritiky části odborné i mediální scény.
Podle analýzy publikované na serveru The Daily Sceptic, na kterou se tento text odkazuje, mohlo být toto tvrzení nejen nepřesné, ale potenciálně i zásadně ovlivňující průběh politických rozhodnutí během pandemie. Kritici upozorňují, že otázka takzvané předchozí imunity nebyla dostatečně zohledněna ani v modelech, ani v komunikaci směrem k veřejnosti.
Na tento problém upozorňuje i někdejší členka Britské společnosti pro ekologickou medicínu Dr. Rachel Nicollová, ktera se opírá o souhrn vědeckých studií a přehled publikovaný v odborném časopise.
Imunita, která mohla změnit průběh pandemie
Základní argument kritiků stojí na biologickém faktu, že virus SARS-CoV-2 patří do širší rodiny koronavirů. Vedle něj existují i běžné koronaviry způsobující nachlazení, s nimiž se většina populace setkala již dříve. Právě tato expozice mohla podle některých studií vytvořit takzvanou křížovou imunitu.
Klíčovou roli zde hrají T lymfocyty, tedy buňky adaptivní imunity, které si „pamatují“ předchozí infekce. Tyto buňky mohou podle výzkumů reagovat i na nový virus, pokud sdílí podobné struktury. Studie uvádějí, že až u značné části populace existovaly ještě před pandemií paměťové T buňky reagující na SARS-CoV-2.
Tento fakt by podle kritiků mohl zásadně ovlivnit modely šíření epidemie. Například slavná predikce týmu Imperial College London, která hovořila o stovkách tisíc obětí bez zásahů, mohla být nadhodnocená právě proto, že s touto imunitou nepočítala.
„Rozpoznání předchozí imunity mohlo výrazně zlepšit rozhodování během pandemie a snížit potřebu politiky strachu,“ píše Nicollová.
Tento argument se opírá i o skutečnost, že velká část populace prodělala covid bez příznaků nebo pouze s mírným průběhem. Vedle imunity hrály roli i další faktory jako věk, obezita nebo hladina vitaminu D.
Politické dopady a otázky do budoucna
Debata o předchozí imunitě však není pouze akademická. Dotýká se samotného jádra pandemické politiky. Pokud by totiž část populace měla určitou míru ochrany, mohly být podle kritiků přijaté restrikce cílenější a méně plošné.
Zmiňována je například Great Barrington Declaration, která navrhovala ochranu rizikových skupin místo plošných lockdownů. Podle autorů podobných analýz mohla být tato strategie reálnější, pokud by byla předchozí imunita brána v potaz.
Další rovina kritiky směřuje k očkování. Některé studie naznačují, že i starší vakcíny, například proti tuberkulóze nebo chřipce, mohly mít nespecifický ochranný efekt proti covidu. Zároveň se ale objevují otázky ohledně kombinace různých očkování a jejich vzájemného působení, které nebylo dostatečně prozkoumáno.
Dr. Nicollová jde ještě dál, když uvádí kontroverzní tvrzení: „COVID-19 vakcíny byly s dobrým důvodem označovány jako experimentální genová terapie.“ Takové hodnocení však není obecně přijímáno hlavním proudem medicíny a zůstává předmětem sporů.
Celá debata tak otevírá širší problém důvěry ve veřejné instituce. Pokud se ukáže, že klíčové předpoklady byly nepřesné nebo neúplné, vyvolává to otázky, jakým způsobem budou řízeny budoucí pandemie a jak velkou roli v nich budou hrát mezinárodní organizace jako WHO.
Závěrem lze říci, že otázka předchozí imunity proti covidu zůstává otevřená a vyžaduje další výzkum. Jisté však je, že její podcenění mohlo mít reálné důsledky pro rozhodování vlád i vnímání rizika veřejností. A právě to je důvod, proč se k této debatě odborníci i novináři znovu vracejí.
(Kyncl, prvnizpravy.cz, foto: zai)
